Bylo nebylo, za dávných časů, kdy barokní nádhera Prahy teprve nabývala svých konečných podob a Malostranské náměstí se stávalo pýchou celého království, povídalo se ledacos. Zvláště pak o velkolepém chrámu svatého Mikuláše, jehož věže se draly k nebesům a kupole slibovala pohled na božskou slávu. V té době, kdy jezuitský řád pevně držel otěže duchovního života a vzdělanosti, a kdy každá nová stavba byla důkazem zbožnosti a moci, se v útrobách chrámu odehrál příběh, který se dodnes šeptá v kamenných uličkách.

Stavba chrámu trvala dlouhá léta, a když konečně přišla řada na výzdobu vnitřních prostor, zvláště pak na vymalování klenby hlavní lodi, hledalo se pro tento úkol umělec takový, jehož ruce by vedla sama prozřetelnost. Takový, který by dokázal vdechnout život biblickým výjevům a svatým postavám. Nakonec byl nalezen mistr malíř, o němž se říkalo, že jeho štětce jsou prodloužením jeho duše a jeho oči vidí víc než jen tvary a barvy. Byl to muž tichý, soustředěný, s hlubokým pohledem, který málokdy spočinul na někom déle než na okamžik.

Když se s jezuitskými otci domlouval na podmínkách práce, jeho jedinou a neoblomnou podmínkou bylo naprosté soukromí. „Při práci na takto posvátném díle,“ pravil mistr s hlasem tichým, ale pevným, „nesnesu žádné rušení. Ani jediný zvědavý pohled, ani šepot, ani krok za mými zády. Mé dílo vyžaduje ticho a samotu, aby se duše mohla spojit s nebem a přenést jeho krásu na klenbu. Kdo by mi zevloval za zády, toho stihne trest, o němž ani netuší.“ Jezuité, kteří si zakládali na pořádku a disciplíně, s jeho požadavkem bez váhání souhlasili. Věděli, že pro takovou krásu je třeba oběti.

Tak se mistr malíř pustil do práce. Na vysokém lešení, které se tyčilo až k nebeským výšinám chrámu, trávil dny i noci. Za svitu svíček a lamp, v tichu, které narušovalo jen šumění jeho šatů a jemné tahy štětce, vdechoval život stěnám. Zpod jeho rukou vystupovaly postavy svatých, andělů a nebeských zástupů, plné světla a barev. Chrám se proměňoval v pozemské nebe.

Mezi mnoha otci jezuitského řádu, kteří v klášteře vedle chrámu bydleli, byl jeden, muž učený a zbožný, ale s jednou nectností – s neukojitelnou zvědavostí. Byl to starší kněz, jehož jméno se již dávno zapomnělo, ale jehož touha vědět vše, co se děje, byla proslulá. Každý den procházel kolem zamčených dveří chrámu, poslouchal ticho, a představoval si, jaké divy se tam nahoře rodí. Mistrova hrozba ho sice znepokojovala, ale lidská slabost byla silnější než strach z neznámého trestu.

Jednoho pošmourného odpoledne, kdy mlha halila Malou Stranu a chrám byl ponořen do zvláštního, tajemného šera, se zvědavý kněz již déle nemohl ovládat. Zámek u postranních dveří byl starý a skřípavý, ale povolil. Kněz vstoupil do chrámu, kde panovalo hluboké ticho, přerušované jen vzdáleným kapáním vody a tichým šuměním, které se zdálo vycházet shora. Opatrně, krok za krokem, se plížil blíže k lešení. Srdce mu bušilo v hrudi jako zvon. Věděl, že porušuje posvátnou dohodu, ale touha spatřit rozpracované veledílo byla silnější než jeho vůle.

Vystoupal na nejbližší schod, pak na další, a s očima upřenýma vzhůru se snažil zahlédnout mistra. Na okamžik se zdálo, že malíř nevnímá nic kolem sebe, ponořen do své práce, zády ke knězi. Kněz se odvážil o něco víc, naklonil hlavu a vykoukl zpoza mohutného sloupu, aby spatřil kousek klenby. V tom okamžiku se mistr malíř pohnul. Nebylo to však žádné překvapení, žádné obrácení hlavy. Bylo to, jako by jeho oči, i když se zdálo, že jsou upřené na strop, viděly vše, co se děje za jeho zády. Kněz pocítil zvlášný chlad, jako by se ho dotkl neviditelný prst. Rychle se stáhl zpět do stínu, aniž by si uvědomil, že mistr se ani neotočil, ani nepromluvil. Jen se neznatelně pousmál a vrátil se ke své práci.

Od té chvíle se s knězem dělo něco zvláštního. Kdykoli vstoupil do chrámu, cítil na sobě tíhu neviditelného pohledu. Bylo to, jako by ho pronásledoval stín, ačkoli nikdo jiný nic takového necítil. Malíř pracoval dál, a nikdo ho už nerušil.

Když byl chrám svatého Mikuláše konečně dokončen a jeho dveře se slavnostně otevřely pro lid pražský, zástupy se hrnuly dovnitř, aby spatřily tu nádheru. Zlaté ozdoby se třpytily, mramor se leskl a klenba, to mistrovské dílo, vyprávěla příběhy o nebeské slávě. Lidé žasli, ukazovali si na detaily, na živé barvy a mistrné provedení.

Však jeden detail upoutal jejich pozornost více než cokoli jiného. Tam nahoře, vysoko na klenbě, za jedním z mohutných sloupů, kde se zdálo, že se zračí jen stín, byla namalována nenápadná postava. Postava muže v jezuitském rouchu, s hlavou mírně nakloněnou, jako by zvědavě vykukovala zpoza sloupu. Jeho výraz byl zachycen s takovou přesností, že se zdálo, jako by se každou chvíli mohl pohnout.

A ejhle! Mnozí z přítomných, zvláště ti, kdo znali klášterní život a tváře otců, okamžitě v té postavě poznali onoho zvědavého jezuitského kněze. Šepot se šířil chrámem jako vítr. „Pohleďte! Není to otec… ten, co vždycky všechno věděl?“ A když se rozneslo, proč jej tam malíř namaloval – o jeho porušení slibu a mistrově hrozbě – lidé se tomu smáli. Smích se rozléhal posvátnými prostory, ale nebyl to smích posměšný, spíše úsměv nad lidskou slabostí a mistrovou geniální pomstou. Kněz sám, když spatřil svou podobiznu, prý zbledl a od té doby se vyhýbal pohledům vzhůru, cítil na sobě věčný, tichý výsměch.

A tak, i když léta plynula a mnozí zapomněli na jméno zvědavého kněze, jeho podoba zůstala navždy zvěčněna na klenbě chrámu svatého Mikuláše, jako tichá připomínka, že i v těch nejposvátnějších místech se může skrývat lidská slabost, a že umělcovo oko dokáže vidět i to, co je skryto. A že někdy, i bez kouzel a čar, se stane, že se duše člověka ocitne uvězněna ve věčném obraze, jako tichý svědek dávných příběhů.