V dobách dávno minulých, kdy kamenné ulice Prahy šeptaly příběhy staré jako sám čas, a kdy stíny smrti tančily v každém zákoutí, postihla naše milované město jedna z nejstrašnějších ran. Bylo to v čase, kdy mor, ten černý jezdec s kosou, projížděl uličkami a vnášel strach do srdcí všech obyvatel. Psal se tehdy rok, kdy loretánská zvonohra, ten zázrak hodinářského a zvonařského umění, poprvé rozezněla své třicet zvonků nad Hradčany, přinášejíc s sebou melodie naděje i smutku.

Na Hradčanech, v malém, vlhkém domku, kde slunce jen zřídkakdy proniklo skrze vysoké střechy, žila chudá vdova. Měla srdce plné lásky, ale ruce prázdné, neboť její manžel, poctivý, leč nuzný řemeslník, už dávno odpočívat v zemi. Zůstala sama s třiceti dětmi, s tolika dětmi, kolik zvonků se houpalo ve věži Lorety. Každé z nich bylo jejím sluncem, každé jejím štěstím, byť chudoba tiskla jejich životy do úzkých. Vdova se lopotila od úsvitu do soumraku, aby pro své ratolesti uhájila alespoň kousek chleba a střechu nad hlavou. Její dny byly naplněny prací, péčí a tichou modlitbou k Panně Marii Loretánské, jejíž svatyně shlížela z nedalekého kopce na celé město.

A pak přišel mor. Zprávy o něm se šířily ulicemi jako jedovatý dým, a brzy se dotkl i jejich skromného příbytku. Nejdříve to byl kašel, pak horečka, a posléze chladná, nehybná tělíčka. Jedno po druhém, její děti, její milované děti, podléhaly zákeřné nemoci. S každým odchodem se srdce vdovy drolilo na prach. V zoufalství se rozhodla dát svým dětem důstojný odchod. Věděla, že zvonky Lorety, ty nové, nádherné zvonky, dokážou zahrát tu nejsladší melodii, jež by doprovodila duši na její poslední cestě. A tak, s každým zemřelým dítětem, s posledním záchvěvem dechu, vzala do dlaně svůj poslední penízek a vydala se na cestu.

Cesta z jejího hradčanského domku k Loretě byla krátká, ale pro vdovu se zdála nekonečná. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Minula Loretánské náměstí, kde obvykle panoval čilý ruch, ale nyní bylo tiché, zahalené stínem strachu. Vzduch byl těžký, prosycený vůní sirných pochodní a desinfekčních bylin, které měly zahnat nemoc, leč marně. S hlubokým nářkem, který se snažila udržet v sobě, aby neplašila duchy noci, dorazila k Loretě. Předala svůj penízek kostelníkovi s prosbou o vyzvánění. A zvonky se rozezněly. Jejich jasný, stříbrný hlas se nesl nad Prahou, zněl jako modlitba, jako pláč, jako poslední sbohem.

Poprvé, podruhé, potřetí… Třicetkrát se vdova vrátila k Loretě, třicetkrát odevzdala svůj penízek, třicetkrát slyšela sladkou, leč bolestnou melodii zvonů. Její tvář byla propadlá žalem, její oči prázdné, ale v hloubi duše stále chovala jiskřičku naděje, že duše jejích dětí našly klid. Doma, v tichém, prázdném domku, kde dříve panoval smích a dětský křik, nyní vládlo jen ticho, přerušované jen jejím tichým vzlykáním. Poslední penízek, poslední dítě. Vdova stála nad jeho lůžkem, srdce jí krvácelo. Věděla, že už nemá nic, ani ten poslední krejcar na vyzvánění.

Když i poslední z jejích třiceti dětí vydechlo naposledy, vdova padla na kolena. Její síla, její vůle žít, všechno ji opustilo. Věděla, že i ona je nakažena, cítila, jak jí horečka spaluje útroby. Chtěla se naposledy vydat k Loretě, ale nohy ji neunesly. Slzy jí tekly po tvářích, ne už pro své děti, ale pro sebe, pro svou osamělost a pro to, že ani poslednímu z nich nemůže dopřát vyzvánění.

Tu náhle, v té nejtemnější chvíli, v tichu, které předcházelo jejímu vlastnímu konci, se stalo něco zázračného. Z dálky, z věže Lorety, se rozezněla melodie. Nebylo to obyčejné vyzvánění. Byly to zvonky, které hrály samy od sebe, bez lidské ruky. Jejich tóny byly čisté, jasné a plné lásky, jako by je rozezněli andělé. Zahrály překrásnou mariánskou melodii, tak sladkou a utěšující, že vdova poznala, že je to píseň „Maria, Maria, nad slunce jasnější“. A v tom zvuku, v každém tónu, slyšela hlasy svých dětí. Slyšela jejich smích, jejich šepot, jejich něžné volání „maminko“.

Úsměv, který už dávno zmizel z její tváře, se jí znovu objevil na rtech. Její srdce, plné žalu, se najednou naplnilo nebeským klidem. Věděla, že její děti jsou v bezpečí, a že i ona brzy najde pokoj. S posledním dechem, s očima upřenýma k oknu, odkud se nesla ta zázračná hudba, zemřela. Zemřela smířená, v objetí neviditelného zvuku, který jí přinesl útěchu a naději.

Od té doby se říká, že zvonky z Lorety nezvoní, ale zpívají. Každý, kdo se zaposlouchá do jejich melodií, zvláště do té sladké mariánské písně, může v ní slyšet ozvěny dětských hlasů a cítit tichou přítomnost matčiny lásky. A tak zvonohra Lorety navždy připomíná dojemný příběh chudé vdovy a jejích třiceti dětí, jejichž duše se vznášejí v každém zvuku, jenž se nese nad starou Prahou.