V dávných časech, kdy Praha ještě dýchala prachem staletí a každá dlažební kostka šeptala svůj příběh, stávala nad městem majestátní Katedrála svatého Víta, věčný strážce českých zemí. Její věže se pýchou tyčily k nebesům, a v jedné z nich, té jižní, spočíval obr mezi zvony – Zikmund. Nebyl to však jen tak ledajaký zvon; jeho osud byl od počátku spjat s osudem celého království, a jeho hlas, ač mocný, v sobě nesl tíhu dávné kletby.

Psalo se léto léta páně tisíc pět set čtyřicet devět, kdy císař Ferdinand I., muž s vizí a touhou po velkoleposti, rozhodl, že katedrála potřebuje zvon, jaký svět neviděl. Měl být symbolem síly, víry a nezdolnosti českých zemí. K tomuto úkolu byl povolán mistr zvonař Tomáš Jaroš z Brna, jehož umění bylo široko daleko proslulé. Dny a noci se v dílně pod Hradem mísily s ohněm, kovem a potem, zatímco mistr Jaroš s učedníky připravoval formu pro kolosální dílo. Celá Praha tehdy žila očekáváním, lidé se modlili, aby se odlití podařilo, neboť věděli, že takový zvon bude víc než jen nástroj k ohlašování času. Bude srdcem, které bude bít pro celou zemi.

Když byl Zikmund konečně hotov a s nesmírným úsilím vyzdvižen do jižní věže, jeho hlas poprvé zněl nad městem jako hluboký, sametový hrom. Ozýval se z hradeb, nesl se přes střechy domů, klouzal po hladině Vltavy a ztrácel se v údolích za městem. Lidé se zastavovali v ulicích, naslouchali a v jejich srdcích se mísila úcta s pýchou. Avšak s mocí přicházela i tíha, a s krásou se pojila i prastará pověst, která se šířila šeptem z úst do úst, z generace na generaci.

Pravila, že pokud by kdy puklo srdce tohoto největšího zvonu, čekalo by české země velké neštěstí. Nebyl to jen prostý kov, co tvořil jeho srdce; byla to duše země, ztělesněná v bronzu. A tak Zikmund visel ve věži, ohlašoval svátky i všední dny, radosti i smutky, ale nad ním stále visel stín této dávné věštby. Lidé k němu vzhlíželi s obavami, a při každém jeho úderu se modlili, aby jeho srdce zůstalo pevné.

Časy se měnily, století plynula, a Zikmund vytrvale zvonil. Město zažívalo rozkvět i úpadek, mír i války, ale zvon mlčel o svých vlastních tajemstvích. Až jednoho dne, kdy se nad zemí začaly stahovat mraky neklidu a zlé předtuchy šeptaly v každém koutě Prahy, stalo se něco, co otřáslo celým královstvím. Byl to den, kdy vzduch ztěžkl, a ticho před bouří bylo téměř hmatatelné. Lidé se probouzeli s pocitem úzkosti, aniž by věděli proč. Počasí bylo zvláštně chladné a zatažené, i když kalendář ukazoval na letní měsíce. Obchodníci na tržištích hovořili o špatných úrodách, a v hospodách se šířily zprávy o podivných znameních na obloze.

A pak to přišlo. Byla to chvíle, kdy se Zikmund rozezněl k polednímu zvonění. Jeho hlas byl jako obvykle hluboký a mocný, ale uprostřed jeho znění se ozval jiný, cizí zvuk – prasknutí, ostré a trhavé, které prořízlo vzduch jako blesk. Ti, kdo stáli poblíž katedrály, pocítili otřes. Zvonice ztichla. Místo pravidelných, mocných úderů se ozvalo jen duté, roztřesené zazvonění, které se postupně vytratilo do ticha. Lidé s hrůzou vzhlédli k věži. Zvonění ustalo. Všichni věděli, co to znamená. Srdce Zikmunda puklo.

Zpráva se šířila Prahou rychleji než mor. Od Hradu k Malé Straně, přes Karlův most až na Staroměstské náměstí, každý si šeptal totéž: „Zikmundovo srdce puklo!“ Staré ženy si křižovaly čela, muži si vyměňovali ustarané pohledy. Nikdo se neodvážil říci nahlas, co přijde, ale každý to cítil v kostech. Nebylo třeba dlouho čekat. Brzy se země ocitla v sevření nevídaného neštěstí. Ať už to byly povodně, které se valily z hor a zaplavovaly úrodná pole, nebo hladomor, který sužoval vesnice, či neúprosná válka, jež si vyžádala nespočet životů, osud se naplnil. České země trpěly, a lidé si s hořkostí vzpomínali na zlomené srdce zvonu Zikmunda.

A tak dodnes visí Zikmund ve věži, opravený a znovu mocný, ale pověst o jeho srdci žije dál. Je to tichá připomínka, že i ty největší a nejkrásnější výtvory lidských rukou mohou nést v sobě prastarou tíhu osudu a že některé zvony nezvoní jen pro radost, ale také varují před blížícím se neštěstím. A při každém jeho úderu, zvláště v časech nejistoty, se mnozí Pražané s úzkostí ptají, zda jeho srdce stále bije pevně, či zda se v něm neprobouzí další, zlá předzvěst.