V dávných časech, kdy pražské uličky byly ještě temnější a plné stínů, než jsou dnes, rozléhala se starým Městem pověst o jedné z nejtajemnějších a nejhrůznějších přízraků. Pověst ta se pevně vázala ke Karlově ulici, k té úzké, křivolaké cestě, jež se jako had vinula od Staroměstského náměstí až k samému Karlovu mostu. Byla to ulice plná starých domů s vysokými štíty, kde se po setmění zdálo, že každý stín skrývá dávné tajemství a každý šepot větru nese ozvěny minulosti.

A právě v jednom z těch prastarých domů, co se tísnily jeden vedle druhého, žil kdysi starý lichvář. Byl to člověk, jehož jméno dávno pohltil čas, ale jehož skutky a osud se vryly do kamenných zdí ulice. Lichvář to byl protřelý, s očima chladnýma jako zimní led a srdcem tvrdým jako žulový kvádr. Nikdy se neusmál, nikdy nepodal ruku potřebnému bez vidiny zisku. Jeho dům, ač zvenčí nenápadný, skrýval uvnitř pokladnici plnou mincí, které získal na úkor neštěstí a bídy druhých. Půjčoval peníze, to ano, ale s takovými úroky, že se chudák, který se k němu vydal pro pomoc, záhy ocitl v ještě hlubší propasti dluhů. Mnoho rodin přivedl na mizinu, mnoho živnostníků připravil o střechu nad hlavou, a pokaždé, když si počítal své zisky, jeho chladné srdce se plnilo spokojeností, nikoli však teplem.

Jedné noci, kdy vítr hučel komíny a měsíc se schovával za hustými mraky, vypukl v sousedství strašlivý požár. Plameny šlehaly vysoko k nebi, rudě osvětlovaly střechy a šířily se s děsivou rychlostí starými dřevěnými konstrukcemi. Celá Karlova ulice se ocitla v ohnivém pekle. Lidé prchali v panice, snažili se zachránit své blízké a to nejnutnější. Ale starý lichvář, místo aby myslel na záchranu života nebo na pomoc bližním, v té strašné vřavě myslel jen na jedno – na své peníze.

Vtrhl do své tajné komory, kde měl uložené pytle plné zlatých a stříbrných mincí, a s nadlidskou silou je začal tahat ven. Oheň už olizoval okna jeho domu, dým se valil chodbami, ale on, oslepený hrabivostí, se dál drápal ven s těžkým pytlem v náručí. Podařilo se mu uniknout z hořícího domu, ale jeho cíl nebyl bezpečí, nýbrž záchrana jeho prokletého jmění. V tom zmatku, v tom pekle, kde se mísil křik lidí s praskáním dřeva a syčením plamenů, starý lichvář zmizel. Nikdo neviděl, co se s ním přesně stalo, zda ho pohltily plameny, zda se udusil dýmem, či zda se zřítil pod tíhou svého břemene. Jenže od té strašlivé noci už nebyl klid na Karlově ulici.

Brzy po požáru, když se město pomalu zotavovalo z rány, začaly se dít podivné věci. Po setmění, když se Karlova ulice zahalila do tmy a jen lampy vrhaly dlouhé, tančící stíny, se objevovala podivná postava. Byl to muž, celý jakoby z ohně, s rudými plameny šlehajícími z jeho těla. Na zádech nesl těžký, doutnající pytel, z něhož vyzařovalo slabé, žhavé světlo. Byl to Ohnivec.

Tato planoucí postava, jak se brzy rozneslo po Praze, nebyla nikdo jiný než duch onoho lakomého lichváře. Bloudil ulicí a jeho tvář byla plná utrpení a zoufalství. „Pomozte mi, prosím! Pomozte mi donést tento pytel!“ volával svým chraplavým hlasem na osamělé kolemjdoucí.

Mnozí se ho zprvu polekali a utekli, jiní, statečnější či zvědavější, se k němu odvážili přiblížit. Jednou to byl noční hlídač, jindy opilý student vracející se z hospody, jindy zase unavený obchodník spěchající domů. Vždy to bylo stejné. Jakmile se někdo odhodlal k Ohnivci přistoupit, jakmile natáhl ruku, aby mu pomohl s těžkým břemenem, stalo se něco strašlivého. Planoucí muž se v tu chvíli proměnil v děsivou, hrůznou postavu, jejíž tělo bylo plné sálajících plamenů a z jejichž očí šlehaly žhavé uhlíky. Jeho tvář se zkřivila do beztvaré masky utrpení a jeho dech páchl sírou a spáleninou. Z jeho úst se místo prosby ozývalo jen zlověstné syčení a kvílení, které mrazilo v kostech.

Vyděšení lidé, kteří se k němu přiblížili, prchali v panice, s křikem a s hrůzou v očích. Nikdo se neodvážil podruhé Ohnivci nabídnout pomoc, nikdo se neodvážil k němu přistoupit. A tak Ohnivec dál bloudil Karlovou ulicí, jeho prosby se mísily s nočním větrem, a jeho žhavý pytel mu navždy tížil ramena.

Nikdo nevěděl, co přesně starý lichvář učinil, aby si vysloužil takový trest, ani jakým způsobem by ho bylo možné vysvobodit z jeho prokletí. Někteří říkali, že je to trest za jeho lakomství a bezcitnost, jiní, že je to věčné břemeno za to, že ve chvíli největší nouze upřednostnil peníze před životem. A tak dodnes, když se setmí a Karlova ulice ztichne, občas se prý z jejích stínů vynoří planoucí postava s doutnajícím pytlem. Ohnivý muž stále straší, stále prosí o pomoc, kterou mu nikdo nemůže dát, a jeho věčné utrpení se stalo nedílnou součástí pražských nocí a tajuplných pověstí. A běda tomu, kdo by se k němu odvážil přiblížit s úmyslem pomoci, neboť hrůza, která ho pak čeká, je nepopsatelná a zanechá na něm stopu navždy.