V dávných časech, kdy pražské uličky byly ještě křivolakější a stínům se dařilo lépe nežli slunci, žila v jedné z nich, nedaleko Uhelného trhu, prostá žena jménem Anežka. Byla vdovou po hrnčíři, který ji zanechal jen skromné stavení, několik rozbitých střepů a vzpomínky na lepší časy. Anežka, ač skromná a tichá, měla srdce dobré a ruce pracovité. Živila se šitím drobných zakázek pro sousedy a prodejem bylinek, které sbírala na Petříně. Její dny plynuly v tichém koloběhu, plné vůně sušeného heřmánku a zvuků jehly pronikající látkou.

Jednoho jarního dne, kdy slunce po dlouhé zimě konečně začalo hřát a lákalo lidi k úklidu, se Anežka rozhodla pustit do svého vlhkého sklepa. Byl to sklep starý, plný pavučin, kde se po léta shromažďovaly nepotřebné věci. Mezi rozbitými formami na cihly a plesnivými dřevěnými bednami narazila na něco neobyčejného. Byl to starý, hliněný hrnec. Na první pohled nijak zvláštní, bez ozdob, opálený ohněm a popraskaný. Vypadal, jako by v něm kdysi dávno vařili jídlo pro celé vojsko. Anežka ho zvedla. Byl nečekaně těžký a podivně chladný, i když ve sklepě panovala stálá teplota. Zvědavě si ho prohlédla, očistila od prachu a hlíny a vynesla jej nahoru do světnice.

Hrnec postavila na zem do rohu, kde se jí nepletl pod nohy, a pomalu na něj zapomněla. Až jednoho večera, když se měsíc v úplňku vyhoupl vysoko nad střechy Starého Města a jeho stříbrné paprsky pronikaly úzkým oknem přímo na hrnec, stalo se něco podivného. Anežka, probuzená zvláštním cinkáním, se posadila na posteli. Zprvu si myslela, že se jí to jen zdálo, že to je vítr pohrávající si s okenními tabulkami. Ale zvuk se opakoval, pravidelný a kovový, vycházející z rohu. S bušícím srdcem vstala, rozsvítila malou svíčku a opatrně se přiblížila.

Když nahlédla do hrnce, dech se jí zatajil. Na dně se leskly stříbrné mince! Staré české groše, s vyrytým lvem a korunou, takové, jaké vídala jen v muzejních vitrínách, ale tady byly čerstvé, lesklé, jako by je právě vyrazili. Anežka nevěřila vlastním očím. Sáhla dovnitř, mince byly skutečné a studené. Celou noc nespala, přemýšlela, co to znamená. Druhý den ráno, když slunce zalilo světnici, hrnec byl prázdný. Zůstaly v něm jen obyčejné hliněné stěny.

Pochopila. Bylo to kouzlo. Kouzlo, které se probouzelo jen pod zářivou mocí úplňku. Anežka, ač se zprvu bála, že je to práce ďábla, brzy zjistila, že mince jsou pravé a nikomu neubližují. S největší opatrností začala využívat daru hrnce. Vždy po úplňku vzala jen několik grošů, aby si koupila lepší jídlo, nechala si opravit děravou střechu, která jí léta zatékala, a pořídila si nový šat. Nikdy nezapomněla na svůj skromný život a nikdy se nestala marnotratnou. Vždy si pamatovala na chudobu a pomáhala i jiným, aniž by prozradila zdroj svého nečekaného bohatství. Občas dala žebrákovi na ulici kousek chleba navíc, nebo zaplatila lékaře nemocné sousedce.

Její život se zlepšil, ale ne tak, aby budil přílišnou pozornost. Přesto se mezi sousedy začalo šuškat. „Podívejme se na Anežku,“ říkávala jedna zvlášť zvědavá sousedka, která bydlela naproti. „Už nemá záplaty na šatech, a její dům nevypadá tak sešle. Kde na to bere? Vdova po hrnčíři přece nemohla mít takové úspory!“ Zvědavost ji hlodala jako červotoč starou truhlu. Sousedka si všimla, že Anežka v noci často sedává u okna, a občas, když měsíc svítil obzvlášť jasně, zahlédla z jejího okna slabou, stříbřitou záři.

Jedné noci, kdy úplněk visel nad Prahou jako obrovská perla a jeho světlo činilo stíny ještě hlubšími, se zvědavá sousedka rozhodla jednat. Předstírala, že jde navštívit svou nemocnou sestru, ale místo toho se plížila podél zdí, až k Anežčinu domku. Okno bylo pootevřené. Nahlédla dovnitř a spatřila Anežku, jak sedí u okna, a před ní na zemi stojí onen starý, hliněný hrnec. A z hrnce, přímo pod měsíčním svitem, se s tichým cinkáním sypaly stříbrné mince!

Sousedka oněměla úžasem a závistí. Takové bohatství! To musí mít i ona! Rozhodla se, že hrnec ukradne. Druhý den, když Anežka odešla na trh, sousedka se vplížila do jejího domku. S chamtivým úsměvem popadla hrnec a s námahou ho vlekla domů. Postavila ho do své světnice, netrpělivě čekajíc na další úplněk.

Když nadešla noc úplňku, sousedka umístila hrnec přímo pod okno, třesoucí se vzrušením. Čekala a čekala, ale nic se nedělo. Žádné cinkání, žádné stříbrné mince. Jen prázdný, studený hrnec. Zkoušela ho přemisťovat, mumlala si pod nosem, ale hrnec zůstal němý. Vztek a zklamání ji přemohly. V návalu vzteku hrnec popadla a chtěla jím mrštit o zem. Ale v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Hrnec jí v rukou ztěžkl, jako by byl naplněn olovem, a začal sálat takovou zimu, že jí promrzly kosti. Z jeho útrob se ozval tichý, táhlý sten, jako by promlouval sám čas. A pak hrnec, jako by se rozpustil ve vzduchu, zmizel. Zmizel beze stopy, tak náhle, jako se objevil.

Sousedka zůstala stát s prázdnýma rukama, proklela se za svou chamtivost a závist. Od té doby, kdykoliv se podívala na jakoukoli nádobu, viděla v ní jen stíny a prázdnotu, a její srdce bylo plné výčitek. Už nikdy neměla klid.

Anežka se vrátila domů a zjistila, že hrnec je pryč. Necítila však smutek ani vztek. Věděla, že hrnec splnil svůj účel. Dal jí dost na to, aby žila důstojně, a naučil ji, že opravdové bohatství spočívá v pokoře a v pomoci druhým. Hrnec zmizel, ale vzpomínka na něj a na jeho dar zůstala. Anežka dožila své dny v klidu a pokoji, stále pracující, stále skromná, ale s vědomím, že kdysi dávno ji navštívilo kouzlo Staré Prahy. A tak se vyprávělo, že hrnec putuje dál, čekajíc na dalšího člověka s čistým srdcem, kterému by mohl na chvíli posloužit, než opět zmizí do zapomnění.