Staroměstská radnice nebývala jen místem soudů a sněmů, ale především domovem zázraku, nad kterým žasl celý tehdejší svět. Kdykoliv se k věži přiblížila hodina, náměstí se zaplnilo lidmi ze všech koutů Prahy. Studenti v pláštích, učení doktoři i prostý lid, ti všichni natahovali hrdla, aby zahlédli onen div vtipu i umění – orloj mistra Hanuše.

Zatímco se lidé smáli mechanickým figurkám, smrtce tahající za provaz a kokrhajícímu kohoutu, učenci ve tmavých tabardech debatovali o hlubším smyslu díla. Hanušův stroj totiž nebyl jen divadlem pro lid; byl to geniální astronomický přístroj, který ukazoval běh slunce, fází měsíce i svátky celého roku. Mistr Hanuš byl Bohem obdařen nevídaným vtipem a jeho jméno se rozletělo daleko za hranice království.

Ale sláva přinesla i stín. Pražští konšelé, opojeni pýchou a strachem, aby podobný div nevznikl v jiném městě, se odhodlali k hroznému činu. Jedné noci vnikli zakuklenci do mistrovy dílny a tichého, váženého muže oslepili. „Druhého orloje již neuděláš!“ znělo mu v uších, zatímco se topil v temnotě.

Nevděk bolel mistra víc než ztracený zrak. Cítil, jak v něm život bez práce uvadá jako slepý pták v kleci. Před svou smrtí však požádal o poslední laskavost: chtěl se ještě jednou dotknout svého díla. Když ho dovedli k nejsložitější části stroje, jeho kostnaté prsty sáhly přesně tam, kde bilo srdce orloje. V ten okamžik se stroj s děsivým rachotem zastavil. Apoštolové zůstali stát v půli cesty a dílo na dlouhá léta utichlo, neboť nikdo na světě nerozuměl jeho tajným koly tak jako Hanuš.