Kdysi dávno, v dobách, kdy pražské uličky nebyly jen dlážděnými cestami, nýbrž živými tepnami protkanými šepotem i smíchem, v časech, kdy každý dům měl svůj příběh a každá duše svůj osud vepsaný do kamene, žila na Starém Městě, nedaleko rušného Uhelného trhu, v domě s pavlačí, jedna dívka. Její jméno se již dávno vytratilo z paměti, rozplynulo se jako ranní mlha nad Vltavou, avšak pověst o ní přetrvala, šeptaná z generace na generaci, zvláště za dlouhých zimních večerů, kdy vítr svištěl komíny a zdálo se, že nese dávné hlasy.

Byla to dívka neobyčejné krásy, to se musí nechat. Vlasy měla jako havraní křídla, oči hluboké a jiskrné jako studánky za letního poledne, a ústa plná smíchu, jenž zněl v uličkách Skořepky a Perlové, kam se chodívalo za zábavou a kde se míchaly vůně koření s pachem piva a lidského potu. Avšak její krása byla stejně nestálá jako vítr, který si s ní pohrával. Zatímco jiné dívky v jejím věku hleděly na své věno a na počestné manželství, tato se zdála být vzdušnější než peříčko, jež se vznáší nad dlažbou. Často ji bylo vidět v doprovodu jiného mládence, nežli předchozího večera, a její lehkomyslný smích se nesl pražskými krčmami, kde se střídali kupci s řemeslníky a studenty.

Lidé si o ní začali šeptat. Zprvu jen tiché poznámky, které se nesly od stánku k stánku na Uhelném trhu, mezi prodavačkami drůbeže a uhlí. „Povětrná je,“ říkaly si staré báby za zády, když ji viděly procházet s vysokým cizincem, jenž se v Praze zdržel sotva pár týdnů. „Povětrná,“ opakovaly si ženy, když se vracela domů za soumraku, s rozpuštěnými vlasy a ruměncem ve tvářích, zatímco jejich vlastní dcery už dávno seděly u přeslice. Její pověst, stejně jako její srdce, se zdála být nestálá, hnána větrem z jednoho místa na druhé, z jedné náruče do druhé, bez pevného zakotvení.

Uličky Starého Města, které byly svědky tolika příběhů lásky i zrady, začaly její chování odsuzovat. Zvláště pak v okolí kostela svatého Martina ve zdi, kde se scházeli zbožní lidé k modlitbám a kde se dbalo na řád a počestnost. Bylo to, jako by se sama Praha, se svými prastarými kameny a tichými zákoutími, od ní odvracela. Její krása, která zprvu očarovávala, začala být vnímána jako znamení hříchu a neřesti. Matky varovaly své dcery před jejím příkladem a mládenci, kteří se s ní zprvu rádi točili, se postupně stahovali, neboť si uvědomovali, že žena s takovou pověstí jim přinese spíše hanbu nežli štěstí.

Jednoho chladného podzimního večera, kdy se nad střechami domů vznášela hustá mlha a vítr skuhrál v komínech jako duše ztracených, se stalo něco zvláštního. Dívka, jíž se říkalo jen „povětrná“, se vracela domů od Vltavy, kde se prý naposledy setkala s jakýmsi lodníkem. Její krok byl nejistý, v očích se jí zračila podivná únava, jakou u ní nikdo nikdy předtím neviděl. Když procházela úzkou uličkou, která vedla k jejímu domu, ozval se náhle silný poryv větru. Nebyl to však obyčejný vítr, který by jen rozevlál její šaty. Tento vítr zněl jako tisíce šepotů, jako hlasy všech těch, kteří ji odsuzovali, jako stížnosti všech opuštěných milenců.

Vítr ji obklopil, strhal jí šátek z hlavy a zatočil s ní tak, že se jí podlomila kolena. Padla na zem, a když se snažila zvednout, cítila, jak jí síla opouští tělo. Její zrak se kalil, a v tu chvíli se jí zdálo, že vidí před sebou stíny všech mužů, s nimiž se kdy zapletla, a tváře všech žen, které ji pomlouvaly. Ten poryv větru ji nejen srazil k zemi, ale zdálo se, že jí odnáší i duši. Zmizela beze stopy, aniž by kdokoli viděl její tělo. Ráno po ní zbylo jen několik rozházených vlasů a roztrhaný šátek, který se zachytil na rohu domu.

Od té doby se vypráví, že se dívka, jíž se říkalo „povětrná“, stala součástí samotného větru. Její duch, neschopný najít klid kvůli své nestálé povaze a lehkomyslnému životu, je odsouzen k věčnému bloudění pražskými uličkami. Zjevuje se za větrných nocí, zvláště v okolí Uhelného trhu, v úzkých průchodech poblíž Betlémského náměstí a v zákoutích, kde se kdysi scházela s milenci. Není to však žádný děsivý přízrak, spíše jen neviditelná přítomnost, chladný závan, který náhle projede kolem, nebo tichý šepot, jenž se zdá nést dávné sliby a zapomenuté touhy. Někdy se prý za svitu měsíce zjeví její silueta, jak se vznáší nad dlažbou, poháněna neviditelnou silou, s rozpuštěnými vlasy a smutkem v očích, které hledají to, co nikdy nenašly – stálost a klid.

A tak dodnes, když za větrných nocí procházíte starými pražskými uličkami, a cítíte, jak vás náhle obejme chladný poryv, jenž s sebou nese vzdálené šepoty, vzpomeňte si na povětrnou ženu. Její osud je varováním, že i ta nejkrásnější podoba může být odsouzena k věčnému neklidu, pokud srdce nenajde svůj pevný přístav a duše se nechá unášet větrem nestálosti. A pokud se vám zdá, že slyšíte jemný, melancholický smích, jenž se nese nad střechami, vězte, že je to možná ona, věčná poutnice, stále hledající to, co za života ztratila.