Ke vzácné barokní stavbě kostela svatého Mikuláše a k dávno zaniklému klášteru slovanských benediktinů se váže příběh o lásce, která neznala hranic víry ani klášterních zdí. Vypráví se, že zde kdysi žil mladý mnich, jehož srdce zahořelo prudkým citem ke krásné dívce z blízkého Židovského města. Milenci se tajně scházeli v tichu klášterní cely, kam dívka pronikala zapomenutou únikovou chodbou, vedoucí hluboko pod základy Starého Města.

Jejich tajemství však nezůstalo skryto navždy. Když se o zakázané lásce dozvědělo vedení kláštera, rozhodlo se v zájmu zachování dobrého jména celou věc ututlat. Mnich byl narychlo a bez rozloučení přeložen do vzdáleného, osamoceného kláštera, odkud už nebylo návratu. Nešťastná dívka, marně hledající svůj milovaný uprchlý stín, žalem a osamocením zešílela. Její bídný konec však nebyl tečkou za tímto tragickým osudem.

Brzy po její smrti se v okolí kostela začal zjevovat neklidný přízrak šílené Židovky. Bloudí přilehlými uličkami s rozcuchanými vlasy a v jejích očích plane šílenství, jak stále hledá svého ztraceného milého. Jiná, děsivější verze této pověsti pak praví, že rozumu zbavená dívka ve svém posledním tažení napadla opata kláštera, který rozhodl o jejich odloučení, a uškrtila ho. Traduje se, že od té doby tu straší spolu – stín nešťastné dívky a přízrak uškrceného opata – a ohrožují noční chodce, v nichž vidí své dávné nepřátele.