V temných dobách po osudné bitvě na Bílé hoře, kdy se nad českou zemí stahovaly mraky neblahé předtuchy a nad Prahou visela tíha porážky, šeptávalo se v uličkách o krutém osudu, který brzy dopadne na vzbouřené stavy. Nebylo divu, že po třetí pražské defenestraci v roce 1618 a následném pádu stavovských armád v roce 1620 u Bílé hory, toužil císař Ferdinand II. po pomstě a upevnění své habsburské moci. Královský místodržící, Karel I. z Lichtenštejna, dohlížel na přípravy, jež měly zastrašit všechny, kdo by se odvážili postavit proti trůnu.
Nastal den, jenž se navždy zapsal do pražských dějin černým písmem – 21. červen léta Páně 1621. Staroměstské náměstí, obvykle tepající životem, se proměnilo v dějiště hrůzy. Již od časného rána se tu shromažďoval dav, nikoli však z radosti či zvědavosti, nýbrž z donucení a se zatajeným dechem. Uprostřed náměstí, před Staroměstskou radnicí, kde odsouzení strávili svou poslední noc v modlitbách a těžkých úvahách, stoupal k nebi dřevěný katafalk, na němž se tyčilo popraviště. Práce kata Jana Mydláře, jehož jméno se stalo synonymem hrůzy, měla být rychlá a nelítostná.
Téhož rána, ač bylo nebe bez mráčku a slunce již brzy po východu hřálo do pražských střech, zjevila se na obloze duha, jež se klenula nad městem jako tajemné znamení, věštící událost, která přesahovala pouhé lidské konání. Lidé si šeptali, že je to buď předzvěst Božího hněvu, anebo naopak naděje pro odsouzené, že jejich duše najdou klid.
Z radnice, jejíž brány se otevřely s těžkým skřípěním, začali jeden po druhém vystupovat ti, kdo se odvážili pozvednout hlas proti císaři. Tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů – celkem dvacet sedm statečných mužů. Mezi nimi kráčel vznešený Jáchym Ondřej Šlik z Holíče, jehož hlava měla být první, která padne pod mečem. Za ním pak následovali Václav Budovec z Budova, z jehož domu v Týnské ulici se ještě nedávno ozývala učená slova, a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, rytíř a cestovatel, jehož zraky viděly svět, ale teď se upínaly k nebesům.
Mezi měšťany, kteří statečně čelili svému osudu, byl i učený rektor univerzity a lékař Jan Jessenius, jehož mysl byla ostrá jako břitva. Ten, když kráčel na popraviště, pronesl prorocká slova, že jejich hlavy, jež budou brzy vystaveny na výstrahu, jednou dočkají poctivého pohřbení. A skutečně, jeho tělo bylo po popravě rozčtvrceno a části vystaveny u Horské brány, aby hrůza byla dokonána. Dalšími statečnými byli rytíři Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín z Chudenic a měšťané Jan Kutnauer, jehož dům stával v Rytířské ulici, a Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu z Kamzíkovy ulice, jenž byl sice těsně před popravou omilostněn, ale jeho duchovní utrpení bylo neméně kruté.
Když kat Mydlář dokončil svou strašlivou práci a Staroměstské náměstí bylo nasáklé krví, dvanáct hlav popravených pánů, rytířů a měšťanů bylo vloženo do železných košů. Tyto koše byly pak s děsivou pečlivostí zavěšeny na ochozu Staroměstské mostecké věže, aby sloužily jako výstraha a memento po dobu deseti dlouhých let. Jejich prázdné oční důlky zíraly na most i na Hrad, připomínaje každému Pražanovi cenu za vzdor.
A právě tehdy, když se nad Prahou snesla tma a chladný vítr vanul z Vltavy, zrodila se pověst, jež přežila staletí. Říkávalo se, že v předvečer výročí oné krvavé exekuce, kdy se z nebe snáší mlha a ticho uléhá na staré dláždění, se Staroměstské náměstí probouzí k jinému životu. Z bran Staroměstské radnice, kde kdysi naposledy vydechli, vystupuje tichý průvod. Jsou to duchové popravených pánů, rytířů a měšťanů.
Kráčejí pomalu, němě, s hlavami skloněnými, jako by stále nesli tíhu svého osudu. Jejich kroky nejsou slyšet, jen lehký závan studeného vzduchu, jenž provází jejich zjevení, dává tušit přítomnost neviditelných bytostí. Průvod se vine přes náměstí, míjí Týnský chrám, jehož věže se tyčí k nebi jako němé svědky, a směřuje k Staroměstské mostecké věži. Tam, kde kdysi visely jejich hlavy, se na okamžik objeví slabé, modravé světlo, jako by se na chvíli vrátily, aby se rozloučily s místem svého ponížení. Mezi nimi kráčí i duch Jana Jessenia, s moudrýma očima plnýma bolesti, ale i tichého uspokojení z naplněné předpovědi.
A Jesseniova slova se skutečně naplnila. Po deseti letech, v listopadu roku 1631, kdy luteránská vojska obsadila Prahu, byly hlavy z mostecké věže sňaty. Dočkaly se pietního obřadu, ačkoliv se jejich konečné místo odpočinku ztratilo v čase a nikdo dnes s jistotou neví, kde spočívají. Výjimkou byla hlava a paže Jáchyma Ondřeje Šlika, které byly již v květnu roku 1622 pohřbeny v chrámu svatého Salvátora.
Dnes, když člověk stojí na Staroměstském náměstí, kde je v dlažbě vyznačeno 27 křížů a pamětní deska na radnici připomíná tento tragický den, může, pokud je ticho a noc dostatečně temná, ucítit ten chladný závan a spatřit v koutku oka stín, který se mihne z radnice k věži. Je to Průvod popravených pánů, jenž navždy připomíná oběť za svobodu a varuje před krutostí, která může vzejít z lidské pýchy a mocichtivosti. A tak se tato pověst, prodchnutá smutkem i nadějí, stala nedílnou součástí pražských nocí a věčnou ozvěnou dávných časů.