V dávných časech, kdy na pražském trůně seděl moudrý císař Karel IV., jenž zemi naší ve slávě a bohatství pozvedl, stávala Praha jako klenot nad Vltavou. Její uličky byly plné života, hlasů kupců i studentů, vůní koření z dalekých krajů a cinkotu mincí. Mezi všemi váženými měšťany vynikal jeden, jménem Jan Rotlev, zvaný též Johlin. Byl to muž bystrého rozumu a velkého jmění, obchodník zkušený, peněžník obratný, jemuž se říkalo, že zlato se mu lepí na prsty. Jeho dům na Starém Městě, nedaleko rušného Havelského tržiště, byl plný vzácného zboží a lesku.

Avšak Rotlev, ač bohatý a vážený, měl v sobě neklidného ducha podnikavosti, který mu nedal spát. Jeho mysl neustále hledala nové cesty k ještě většímu bohatství, k něčemu, co by jeho jméno vytesalo do dějin pražských. Zrak mu padl na staré zprávy o zlatých dolech v Jílovém, místě, kde se prý kdysi rýžovalo zlato v takové hojnosti, že se jím dláždily cesty. Mnozí sice pochybovali, že v dávno opuštěných štolách ještě něco zbývá, ale Rotlevův duch, ten neklidný hlas v jeho nitru, mu šeptal, že právě tam, hluboko pod zemí, čeká na něj poklad.

A tak se stalo, že Jan Rotlev, podlehnuvše své touze, vložil celé své jmění do opuštěných jílovských dolů. Najal horníky, nakoupil nářadí, lanoví, lampy a nechal znovu razit štoly, které dávno pohltila tma a vlhkost. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce, a zlato se neukazovalo. Každý den přinášel jen zprávy o tvrdé skále a marném úsilí. Rotlevovo bohatství se tenčilo jako sníh na jaře. Nejdříve prodal část svých statků, pak cenné pozemky na předměstí, až nakonec musel sahat i na drahocenné zboží ze svého krámu. Měšťané si šuškali, hlavami kroutili a Rotlevova pověst, dříve tak pevná, se začala drolit.

Jeho manželka, žena tichá a oddaná, trpěla mlčky. Sledovala, jak se její muž mění, jak se z jeho očí vytrácí lesk a nahrazuje jej horečnatá úzkost. Viděla, jak dům, kdysi plný smíchu a hojnosti, utichá a chudne. Ale nikdy mu nevyčetla ani slovo, věřila v jeho sílu a v jeho sen, i když jí srdce svírala obava.

Jednoho dne však nadešel okamžik, kdy Rotlev, s tváří bledou a propadlýma očima, přiznal, že už nemá nic. Všechno je pryč, utopeno v temných hlubinách jílovských dolů. Ani na další den práce pro horníky už nezbylo. V tu chvíli se manželka tiše zvedla a odešla do své komnaty. Z truhly, kde pečlivě uchovávala své nejdražší poklady, vyndala svatební šlojíř, závoj, který nosila v den, kdy se stala Rotlevovou nevěstou. Byl utkaný z nejjemnějších nití, ozdobený stříbrnými výšivkami a drobnými perlami, dar od její matky a symbol jejich lásky a naděje. S těžkým srdcem, ale s odhodláním v očích, jej prodala.

Za peníze získané z prodeje svatebního závoje se nakoupilo jídlo pro horníky a zaplatila se práce na jediný další den. Rotlev se s posledním zbytkem naděje vydal do Jílového. Zatímco se tesaři snažili ještě posílit vratké štoly a horníci s lopatami a krumpáči dobývali tvrdou skálu, slunce stoupalo nad obzor a z nebe se snášela tíha dalšího marného dne. Ale sotva se ozvaly první údery krumpáčů, ozval se z hlubin štoly výkřik, který otřásl celým dolem. „Zlato! Zlato! Máme zlato!“

A skutečně. Hned první den, za peníze ze šlojíře, narazili horníci na bohatou zlatou žílu, takovou, jaká se v Jílovém léta neviděla. Zářila ve tmě, plná drahocenného kovu, jako by ji tam vložila nějaká neviditelná ruka, odměna za oběť a víru. Zpráva se šířila rychleji než vítr a brzy se dostala až do Prahy. Rotlev, dříve zruinovaný a na dně, stál opět na vrcholu. Zlato proudilo z dolů v takovém množství, že se brzy zbavil všech dluhů a získal zpět své statky i domy.

Z vděčnosti a na památku oběti své milované ženy pojmenoval zlatý důl „Šlojíř“. A aby jí splatil její věrnost a lásku, daroval jí nový, ještě krásnější a drahocennější šlojíř, utkaný ze zlatých nití a posázený drahokamy, a k tomu šperky a klenoty, o jakých se jí ani nesnilo.

Jan Rotlev se opět stal jedním z nejbohatších mužů Prahy, a aby všem ukázal svou vděčnost a nově nabytou slávu, nechal si na Starém Městě, nedaleko kostela svatého Havla, na rohu ulic Železné, Kamzíkové a Ovocného trhu, vystavět jeden z nejnádhernějších a nejnákladnějších domů, jaký kdy Praha spatřila. Jeho gotický arkýř, zdobený kamennými reliéfy, dodnes vypráví o bohatství a umu té doby.

Tento Rotlevův dům se stal symbolem jeho vzestupu a o mnoho let později, za vlády krále Václava IV., syna císaře Karla, byl darován Karlově koleji, základu dnešní Karlovy univerzity, a dodnes jej známe jako Karolinum. A aby se na oběť Rotlevovy manželky nikdy nezapomnělo, stojí na Malém náměstí, nedaleko Staroměstského náměstí, dům, jemuž se dodnes říká U Závoje, připomínající dávnou pověst o lásce, naději a zázračném obratu štěstí. A tak se vypráví, že víra a oběť mají v sobě sílu pohnout i zlatými žilami hluboko pod zemí.