Když po vznešeném a moudrém knížeti Žibřidovi převzal vládu nad českými zeměmi jeho syn Bruncvík, ležela na něm tíha otcova slavného odkazu. Otec za statečnost na italských bojištích vydobyl pro svůj rod erb s černou orlicí. Mladý kníže si však usmyslel, že si vlastní statečností odnese z cizích krajin erb ještě mocnější – znak lva, krále všech zvířat. Zanechal svou tesknící manželku Neomenii ve vlasti, daroval jí na rozloučenou prsten se slibem brzkého návratu a v doprovodu početné družiny vyrazil do neznáma. Z jeho výpravy se však brzy stala strastiplná odysea plná děsu, hrůzy a vyčerpání. Poté, co jeho loď nadobro ztroskotala v podivném moři u tajemné magnetické Jantarové hory, zahynuli jeden po druhém všichni jeho věrní druzi hlady a vysílením.

Zůstal pouze Bruncvík a starý rytíř Balád. Vědom si nevyhnutelného konce poradí starý muž oblekání do zkrvavené koňské kůže. Knížete tak uchvátil onen nejpodivnější dravý pták Noh, který jej přenesl vysoko a bezpečně přes hory do neznámých skal. V horách pak unavený hrdina stanul lícem v líc strhujícímu boji: statečný mladý lev se krvavě pral s odpudivou devítihlavou saní. Bruncvík okamžitě vytasil meč a s jeho mocí přeloučeného slunce obří nestvůru zažehnal a porazil. Raněný lev, na pokraji svých sil, na znamení vděčnosti ošetřoval hrdinovy krvácející rány lesními bylinami a donášel mu kořist k jídlu. Lvi z vděčnosti nezrazují, a tak se mezi rytířem a šelmou vytvořilo přátelství doslova na život a na smrt.

Lev se stal knížeti nerozlučným ochráncem a společníkem. Společně se vypravili na malém voru přes bouřící moře, na tajuplný ostrov krále Olibria a k odpornému hradu draka Baziliška, z jehož pařátů rytíř s lví velkocí vydobyl spanilou a napůl hadí dceru jménem Afrika. Zde pak ve staré temné a opuštěné zbrojnici našel prazvláštní kouzelný meč, jenž měl schopnost srážet hlavy všem bídným vetřelcům jen na jediné pomyšlení. S tímto úchvatným nálezem, magickým prstenem na ruce své i od lhostejné dračí divy, prosekal si s obrovitým dvorním a divokým kočkovitým spojencem cestu na pražský hrad právě ve chvíli, kdy jeho dávná věrná žena ustupovala z žalu pod tlakem ženichova nátlaku do dalších svatebních tenat.

Jakmile Bruncvík vhodil při svatební hostině svůj znakový a starý rozlučkový prsten do kněžnina poháru s vínem, byla slavnost a vynucená nadvláda okamžitě zastavena. Neoblomně věrný kníže stanul před národem i dvořany vítězně. A jak vznešeně snil – v erbu mu od toho nezapomenutelného slavného okamžiku dýchal zlatem korunovaný lev, klenot nad klenoty, po němž jeho budoucí dědici, čeští panovníci, začali s pýchou po chrabrých dobách dědit statečného a do paměti vryté zvířecí odkazní dědictví, i odhodlaný příběh o zvířecí nesmírné věrnosti a lidské odvaze.