Husté lesy zvedající se od vltavských břehů k vrchu Kavčí hory ukrývaly za časů Libušiných mnohá nebezpečí. Největší děs však v celém kraji šířil obrovitý kanec samotář. Trhal zdatné lovecké psy, svými kly mrzačil koně a troufal si napadat i osamělé pocestné, pro něž obvykle nebylo úniku. Jednoho dne však narazilo toto strašlivé zvíře v lesním úvozu na muže jménem Bivoj, syna Sudivojova. Rozzuřený štětináč na něj s krví podlitýma očima vyrazil, aby milého opovážlivce nabral na smrtonosné zbraně, ale Bivoj ani o píď neuhnul. Bleskově uskočil a svýma holýma rukama popadl netvora pevně za uši, vší silou si zmítající prase přehodil přes široká ramena a krokem klidným jako by nesl prázdný pytel zamířil rovnou na Vyšehrad.

Když vstoupil s kancem na zádech na hradní nádvoří, sběhli se všichni vyděšení lidé s úžasem v očích. Nebývalé úkazu přihlížela s nimi i sama kněžna Libuše se svou spřízněnou sestrou, znamenitou léčitelkou a znalkyní bylin Kazi. Bivoj nechtěl před zraky dvořanstva a obou kněžen polevit. Prudkým máchnutím a trhnutím mrštil kancem o udusanou zemi. Když se otřesený divočák zvedl na nohy a s krvežíznivým kvičením vyrazil do druhého útoku, hrdina napřáhl své oblíbené lovecké kopí tak mistrně, že na něj monstrum v běhu samo naběhlo a padlo mrtvé. Úžas a jásot nebral konce. Statečnost prostého muže si záhy nezískala pouze poctu v podobě zlatého pásu, ale především srdce Kazi, jež jej s dojetím odvedla jako svého budoucího manžela zpět na hradby rodného Kazína.