V časech dávno minulých, kdy ještě lucerny na pražských ulicích sotva prosvětlovaly hustou tmu a stíny tancovaly po křivolakých uličkách Malé Strany, šeptalo se leccos. Zvláště pak v chladných zimních večerech, kdy praskání dřeva v krbu a třpyt svící sotva zahnaly chmury a strach z neznáma, se scházeli lidé v domech, aby si vyprávěli příběhy. A jeden takový příběh, mrazivý a plný tajemství, se šířil z úst do úst, až dorazil i do kamenných domů pod Hradem. Byl to příběh o kněžně, jejíž osud byl spleten s temnými silami a jež i po smrti budila hrůzu.

Hovořilo se o vznešené Eleonoře Amálii ze Schwarzenbergu, rozené Lobkowicz, jež spatřila světlo světa buď na Mělníku, anebo ve Vídni, v roce 1682. Již za života byla postava Eleonory obestřena záhadou, neboť se o ní vyprávělo, že je prokletá, ba dokonce, že je upírkou. Tyto šeptandy nevznikly jen tak z ničeho nic. Kněžna Eleonora totiž po dlouhá léta trápila své okolí i sebe sama svou bledou a hubenou tváří, která jí dodávala až chorobný, éterický vzhled. Lidé ji vídali jen zřídka se usmívat, a když už, byl to úsměek spíše smutný než radostný.

Mnozí si všímali jejího neobvyklého zájmu o věci, které tehdejší společnost považovala za podezřelé, ba nebezpečné. Kněžna se s vášní oddávala okultismu, ezoterice a alchymii, vědám, které se na prahu osmnáctého století ještě často pletly s černou magií a ďábelskými praktikami. Její komnaty v Českém Krumlově, kde trávila většinu svého života a odkud spravovala rozsáhlé panství, byly prý plné podivných knih, alchymistických pecí a tajemných symbolů. To vše jen přilévalo olej do ohně pomluv.

Co však lidem nahánělo největší hrůzu a co dalo vzniknout těm nejtemnějším fámám, byla její záliba v lovech a chovu vlků. Ano, vlků! Těch divokých, krvežíznivých stvoření, jež byla symbolem nezkrotné přírody a zla. Kněžna Eleonora nejenže je lovila s nevídanou dravostí, ale také je chovala ve svých oborách, a co hůře, vyhledávala jejich mléko. Lidé si šuškali, že vlčí mléko pila, aby si udržela mládí a sílu, ale především, aby se uzdravila ze svých neduhů a aby jí pomohlo počít dědice, po kterém tak zoufale toužila.

Její manžel, kníže Adam František ze Schwarzenbergu, byl sice vznešený muž, ale ani on nedokázal rozptýlit stíny, jež se vznášely nad jeho chotí. Po dlouhých letech bezdětnosti, kdy se zdálo, že rod Schwarzenbergů vymře po meči, se stal zázrak. Kněžna, již překročivší čtyřicátý rok života, otěhotněla a porodila syna, Josefa Adama. V té době to bylo považováno za neobyčejné, téměř nadpřirozené. Zatímco jedni viděli v narození dědice boží požehnání, jiní, ti s temnějšími myšlenkami, se domnívali, že k tomu došlo jen díky jejímu paktu s ďáblem a jejímu nečistému spojení s vlky.

Osud knížete Adama Františka byl tragický. Roku 1732, při císařském lovu, jej nešťastnou náhodou zranil sám císař Karel VI., a kníže na následky zranění zemřel. Kněžna Eleonora, zasažená ztrátou manžela, se uchýlila do ústraní, někdy na Hlubokou nad Vltavou, jindy se jezdila léčit do Karlových Varů, ale její chatrné zdraví se nelepšilo. Její bledost se prohlubovala, její postava se zdála být ještě křehčí.

A tak přišel květen roku 1741. Kněžna Eleonora Amálie, jež se dožila necelých šedesáti let, zemřela ve Vídni, daleko od svého milovaného Krumlova, kde tolik let vládla a kde se o ní šířily nejstrašnější pověsti. Její smrt však nebyla koncem příběhu, nýbrž jen jeho další, ještě tajuplnější kapitolou.

Byla nařízena pitva, což bylo u šlechty v té době neobvyklé a vzbuzovalo to další otázky. Lékaři, ti moudří mužové s ostrými nástroji, odhalili v její břišní dutině rozsáhlé nádory, pravděpodobně rakovinu slinivky a dělohy. Lékařské vysvětlení sice nabídlo racionální příčinu jejího celoživotního trápení a jejího chorobného vzhledu, ale fámy o upírství již byly příliš hluboko zakořeněny v myslích lidí. Nikdo nevěřil, že by taková nemoc mohla vysvětlit všechno to podivné, co se kolem kněžny dělo.

A tak, navzdory lékařským závěrům, byly na jejích ostatcích provedeny takzvané „protiupírské zásahy“. Co přesně se s jejím tělem dělo, se nikdo neodvážil říci nahlas, ale šuškalo se o probodávání srdce, oddělování hlavy, o rituálech, které měly zabránit mrtvému povstat z hrobu. Její pohřeb byl zahalen tajemstvím. Byla tajně pohřbena v postranní kapli kostela svatého Víta v Českém Krumlově, mimo rodinnou hrobku, jako by se jí i po smrti báli. Její náhrobní kámen nenesl jméno ani rodový erb, jen prostý znak, jako by se její identita měla navždy ztratit v zapomnění. A aby toho nebylo málo, její srdce bylo uloženo odděleně od těla, což bylo další z mnoha podivných opatření.

I když nad Prahou svítí měsíc a hvězdy, i když se ranní mlha rozplývá nad Vltavou, vzpomínka na kněžnu Eleonoru Amálii ze Schwarzenbergu přetrvává. Její příběh, příběh o „upíří kněžně“, se vypráví dodnes, z generace na generaci, a připomíná, že některé stíny jsou tak hluboké, že ani světlo pravdy je nedokáže zcela zahnat. A tak se i v pražských zákoutích, kde se ozývá jen šumění větru a vzdálené zvony, občas zdá, že slyšíte dávné šeptání o bledé kněžně, jež pila vlčí mléko a jež i po smrti budila v lidech nepopsatelnou hrůzu.