Před mnoha staletími, kdy stará Praha ještě dýchala prachem a tajemstvím, a kdy stíny v úzkých uličkách byly hlubší než dnes, se na Kozím plácku, zapadlém koutě pod Týnským chrámem, odehrávaly podivné věci. Plácek to byl malý, dlážděný hrubými kameny, lemovaný křivolakými domy s vysokými štíty, kde se po setmění jen málokdo odvážil zdržovat. Vzduch tam voněl vlhkostí, starým dřevem a občas i čerstvým chlebem z nedaleké pekárny, ale s příchodem noci se k těmto vůním přidávala i těžká, mrazivá tíha, která svírala srdce.

Právě tam, v jednom z těch prastarých domů s okny hledícími přímo na plácek, žila žena. Byla krásná, to se muselo uznat. Její vlasy byly černé jako havraní křídla, oči hluboké a tajemné jako studánky v lesích, a její postava ladná jako vrba u potoka. Měla však v sobě cosi, co odhánělo lidi. Říkalo se o ní, že „neměla velkou slávu“, což v řeči tehdejších měšťanů znamenalo, že její pověst nebyla z nejlepších, nebo že na ni ulpívalo jakési neviditelné prokletí. Ať už to bylo jakkoliv, pravdou zůstávalo, že žádný z mladých mužů, kteří se odvážili ucházet o její přízeň, s ní dlouho nevydržel. Přicházeli plni naděje, okouzleni její krásou, ale odcházeli s tvářemi bledými strachem, s očima rozšířenýma hrůzou, a už nikdy se na Kozí plácek nevrátili.

Lidé si šeptali. Šeptali o tom, že žena je prokletá, že na ní leží stín dávného hříchu, nebo že je snad sama spojena s temnými silami. Děti se jí vyhýbaly, ženy si před ní křižovaly a muži sklápěli zrak, když procházela ulicí. Ona však žila dál, sama ve svém domě, s tváří věčně zahalenou závojem smutku a tajemství.

Kozí plácek byl tichý, až příliš tichý. Jen vítr si občas pohrával s pavučinami v rozích domů a vzdálené zvony kostelů odbíjely hodiny. Ale s příchodem hluboké noci, kdy se město ponořilo do spánku a jen strážní troubili na hláskách, se na plácku začaly dít věci, které naháněly hrůzu do kostí.

Zpočátku to byly jen zvuky. Slabé, drásavé cinkání, jako by se vzdálené řetězy tahaly po kamenech. Pak se přidalo dunění, vzdálené, ale zřetelné, jako by se po dlažbě valil těžký vůz. A pak to přišlo. Z temnoty úzké uličky vedoucí k Týnskému dvoru se vynořilo světlo. Ne klidné světlo lucerny, ani mihotavý plamen pochodně, ale žhnoucí, oranžovo-rudá záře, která tančila a pulsovala, vrhajíc na okolní domy děsivé, protáhlé stíny.

A s tou září přicházelo i ono. Spřežení ohnivých kozlů. Dva, někdy i tři kozlové, s rohy spirálovitě se kroutícími k nebi a s očima planoucími jako žhavé uhlíky, táhli starý, černý vůz. Jejich srst se zdála být utkaná z plamenů, a tam, kde jejich kopyta dopadla na kameny, zůstávaly prý žhavé skvrny. Od vozu se linul pach síry a spáleniny, který se mísil s chladným, hrobným vzduchem. A ve voze, na hromadě tmy a stínů, ležela postava. Byla to dívka, oděná v bílé, avšak její tvář byla mrtvolně bledá, oči zavřené a vlasy rozhozené jako věnec z vadlých květin. Byla to mrtvá dívka.

Spřežení ohnivých kozlů projelo Kozím pláckem, vždycky pomalu a s děsivou pravidelností. Zastavilo se přímo před domem krásné ženy. Záře z kozlů a vozu ozářila její okna, a ti, kdo se odvážili z úkrytu sledovat, přísahali, že v jednom z oken viděli siluetu ženy, jak tiše stojí a sleduje ten přízračný průvod s výrazem hluboké bolesti a snad i poznání. Pak se vůz otočil a zmizel zpět do temnoty, zanechávaje za sebou jen chlad a pach spáleniny.

Nikdo nevěděl, co to spřežení znamená. Někteří říkali, že je to vůz samotného ďábla, který si přijel pro duši hříšnice. Jiní, že je to prokletí, které stíhá rodinu ženy po generace. A ti nejodvážnější, nebo ti nejbláznivější, tvrdili, že mrtvá dívka ve voze je někdejší milenka krásné ženy, či snad její sestra, která zemřela násilnou smrtí a teď ji navštěvuje, aby ji varovala nebo s sebou stáhla.

Mladí muži, kteří se ucházeli o krásnou ženu, se s těmito pověstmi nesetkali jen v hospodských šepotech. Každý, kdo se snažil s ní navázat trvalejší vztah, dříve či později spatřil ono spřežení. Jednou to byl syn zámožného kupce, který se chystal požádat ji o ruku. Druhou noc po jeho vyznání lásky projel ohnivý vůz Kozím pláckem, a ráno byl mladík nalezen na pokraji šílenství, mumlající o hořících rozích a mrtvých očích. Jindy to byl udatný voják, který se vrátil z války a zamiloval se do její melancholické krásy. Také on se snažil prolomit bariéru kolem ní, ale po jedné noci strávené v její blízkosti, kdy se ozvalo dunění kopyt a Kozí plácek ozářila pekelná záře, zmizel z Prahy a už o něm nikdo nikdy neslyšel.

Krásná žena zůstala sama. Její krása vadla pod tíhou osamělosti a tajemství, které ji obklopovalo. Její dům zůstal temný a tichý, a jen v noci, když se Kozí plácek ponořil do nejhlubší tmy, se objevovalo ono spřežení ohnivých kozlů s mrtvou dívkou. Bylo to její prokletí, její stín, který odháněl každého, kdo se k ní pokusil přiblížit. Lidé se Kozímu plácku vyhýbali ještě více, a když už museli projít, spěchali, křižovali se a modlili se, aby je nepotkal pohled na hořící rohy a mrtvé oči.

A tak to trvalo po dlouhá léta, až do chvíle, kdy i krásná žena zmizela. Její dům zůstal prázdný, okna prázdná a studená. Ale pověst o spřežení ohnivých kozlů na Kozím plácku nezmizela. Naopak, zesílila a stala se součástí pražských legend. A dodnes se říká, že za chladných, temných nocí, kdy vítr sviští mezi starými domy a Měsíc se schovává za mraky, je možné na Kozím plácku zaslechnout slabé cinkání řetězů a dunění kopyt. A pokud se odvážíte pohlédnout do temnoty, možná spatříte onu děsivou žhnoucí záři, jak se blíží, a ve voze spatříte odraz mrtvé dívky, která je věčným svědkem dávného prokletí a osamělosti krásné ženy z Kozího plácku.