Na strmém vrchu Opyš na Pražském hradě, v místech, která dodnes voní hlínou a historií, měl podle prastarých pověstí sám kníže Václav svou vinici. Nebyl to však ledajaký vládce – sám svou rukou révu obdělával, sekal dříví a pekl hostie, které pak pod rouškou noci roznášel po pražských kostelích. Po boku mu věrně stál jeho druh Podiven, který mu pomáhal s nejtěžšími úkoly. Jedna z nejkrásnějších legend o tomto svatém panovníkovi vypráví o jedné kruté zimní noci, kdy oba nesli hostie do kostela svatého Kosmy a Damiána.

Mráz byl tak spalující, že i otrlý Podiven začal bědovat a stěžovat si, že mu nohy v hlubokém sněhu nadobro mrznou. Václav, jehož srdce bylo plné boží lásky, se na něj laskavě ohlédl a řekl: „Vkládej své nohy přímo do mých šlépějí a nebudeš cítit chlad.“ Podiven poslechl a stal se zázrak, který oslavuje i slavná anglická koleda o dobrém králi Václavovi. Jakmile se Podivenova noha dotkla stopy jeho pána, pocítil žár, jako by šlapal po rozžhaveném uhelíčku, a mráz byl ten tam. Svatý Václav tak i ve sněhu zanechal stopu naděje a hřejivé laskavosti, která dodnes připomíná, že chlad světa lze přemoci činy pramenícími z čistého srdce.