V samém srdci Starého Města leží uzavřený dvůr zvaný Ungelt. Kdysi to bylo mocné obchodní středisko. Kupci z celé Evropy sem přiváželi vzácné zboží. Platili tu cla a ukládali své poklady do kamenných sklepů. Dvůr měl vlastní brány a v noci se důkladně zamykal. Nikdo cizí se dovnitř nedostal.

Ungelt dnes vypadá poklidně. Jsou v něm kavárny, obchody a hotely. Ve dne tu proudí turisté a město žije svým obvyklým ruchem. Jenže po setmění se prý všechno mění. Když se brány zavřou a dvůr zůstane prázdný, začínají se ozývat podivné zvuky.

Obyvatelé okolních domů po staletí hlásí totéž. Slyší tichý dětský pláč. Občas se z prázdného dvora ozve i smích nebo drobné krůčky na dlažbě. Zvuky zní, jako by si tam hrály malé děti. Jenže když se člověk podívá z okna dolů, dvůr je úplně prázdný. Nikde nikdo není. Jen měsíční světlo dopadá na staré kameny.

Nikdo přesně neví, komu ty dětské hlasy patří. Podle jedné verze pověsti šlo o sirotky, kteří v Ungeltu zahynuli za morové epidemie. Jejich duše prý dvůr nikdy neopustily. Podle jiného vyprávění se jedná o děti kupců, které tu kdysi tragicky přišly o život při požáru skladiště. Ať už je pravda jakákoliv, hlasy se údajně ozývají dodnes.

Nejčastěji je prý slyšet v chladných podzimních nocích. Zvuky bývají tiché a přerývané. Někdy trvají jen pár vteřin. Jindy ale pokračují celé minuty. Odvážlivci, kteří se po setmění vydali do dvora, prý cítili náhlý chlad a lehký dotyk na ruce. Nikdy ale nikoho fyzicky neviděli. Ungelt si tak i v jednadvacátém století uchovává svou starou a podivnou pověst.