U Turkovy hlavy

U Turkovy hlavy Ilustrace: U Turkovy hlavy – pražská pověst

Kdysi dávno, v dobách, kdy stará Malá Strana dýchala ještě jiným, pomalejším tempem a její kamenné uličky šeptaly ozvěny staletých příběhů, stával tu jeden dům, jenž se pyšnil jménem „U Turkovy hlavy“. Stál v Sněmovní ulici, kousek od Valdštejnského náměstí, a jeho fasáda, s vytesanou tureckou hlavou nad vchodem, viděla mnohé. Viděla slunce i déšť, radost i žal, ale především viděla lidskou chamtivost a její stinné následky.

V tom domě žil kdysi dávno jeden pán, o němž se vědělo, že je neobyčejně lakomý. Jeho srdce bylo tvrdé jako kámen a jeho dlaně se svíraly nad každou mincí pevněji než nad modlitbou. Měl příbuzné, to ano, ale ti mu byli trnem v oku. Představa, že by po jeho smrti měli zdědit byť jen měďák z jeho celoživotního hromadění, ho děsila víc než samotný soudný den. A tak přemýšlel, jak by svůj poklad, nashromážděný z úroků a obchodů, ukryl před zraky všech, aby jej nikdo nikdy nenašel a aby se tak nikdo nemusel obohatit na jeho úkor. Dlouho se plížil po svém domě, prohlížel zdi, podlahy, stropy, až si vybral jednu odlehlou komnatu v zadní části domu, kde slunce nikdy pořádně nezasvítilo a kde se vlhkost usazovala v rozích. Tam, ve zdi, za tlustou omítkou a kameny, rozhodl se vybudovat úkryt. V noci, potají, za svitu jediné svíce, s krumpáčem a lopatou v rukou, vysekal ve zdi výklenek, dost velký, aby pojal jeho dubovou, železem okovanou truhlici. Když pak truhlici plnou stříbrných a zlatých mincí do úkrytu uložil, pečlivě zazdil otvor, omítl jej a zamaskoval tak, aby i ten nejbystřejší zedník nic nepoznal. Jeho srdce se tehdy naplnilo triumfem, ale také temným uspokojením.

Tak plynuly dny, měsíce a léta. Pán dům neopouštěl, jen zřídka se ukázal ve společnosti. Stáří se na něj podepsalo, jeho kroky byly stále nejistější, hlas sípal a oči se leskly horečným leskem, snad ze vzpomínek na skrytý poklad, snad z obav, aby jej někdo neodhalil. A pak, jednoho chladného podzimního rána, nalezli ho služebníky v posteli, bez dechu, s tváří zkřivenou jakousi křečí. Lakomý pán zemřel náhle, aniž by komukoli prozradil své tajemství. Jeho příbuzní sice dům prohledali, ale marně. Poklad zůstal skrytý a dům, opuštěný a bez řádného hospodáře, začal pomalu chátrat.

Desítky let se pak dům „U Turkovy hlavy“ tyčil nad Sněmovní ulicí jako němý svědek minulých časů. Jeho okna zívala prázdnotou, omítka opadávala a střecha se propadala. Byl to dům, o němž se šuškalo, že má svou duši, a snad i své tajemství. Malostranští si na něj zvykli, stal se součástí panoramatu, ale málokdo se odvážil vkročit dovnitř po setmění. Až jednoho dne, kdy se městská rada rozhodla, že chátrající stavba hyzdí okolí a je nebezpečná, byl dům určen k demolici a posléze k prodeji novému majiteli, který měl na jeho místě postavit něco nového, modernějšího.

Než se tak stalo, byl do domu poslán starý hlídač, aby dohlížel na opuštěné zdi a bránil zlodějům a vandalským chlapcům ve vniknutí. Hlídač, muž prostý, ale s lety zkušeností a s pověstí o starých pražských domech v paměti, vykonával svou službu svědomitě. Každou noc obcházel tiché chodby, poslouchal vrzání starých trámů a šepot větru v rozbitých oknech. Malá Strana v noci ztichla, jen občas se ozvalo štěknutí psa z protějšího dvora nebo vzdálené odbíjení kostelních zvonů, které se rozléhalo nad střechami. Vzduch byl vlhký a chladný, voněl starým kamenem a prachem.

Jedné obzvláště temné a větrné noci, kdy se mraky honily po obloze a měsíc se jen zřídka prodral skrze jejich závoj, hlídač procházel ztemnělou chodbou směrem k zadní části domu. Náhle, z jedné z těch odlehlých komnat, kde se dříve nacházela ložnice lakomého pána, se ozvalo zvláštní, tlumené světlo. Hlídač, s tlukoucím srdcem, pomalu nahlédl dovnitř. A co spatřil, to mu vyrazilo dech a ztuhla mu krev v žilách. Uprostřed místnosti, před jednou ze zdí, stál muž. Ale nebyl to muž z masa a kostí. Byl celý z ohně. Jeho postava žhnula rudě a oranžově, vrhala po stěnách tančící stíny a osvětlovala oprýskanou omítku. Stál tam tiše, nepohnutě, s rukama sepjatýma před sebou, jako by něco střežil. Jeho ohnivé oči hleděly upřeně na onu zazděnou část zdi.

Hlídač se nejdřív chtěl dát na útěk, ale zvědavost a jakási zvláštní síla ho udržely na místě. V tu chvíli si vzpomněl na starou pověst, kterou slýchal od dětství, pověst o lakomém pánovi z domu „U Turkovy hlavy“, jenž prý ukryl svůj poklad ve zdi, aby ho nikdo po jeho smrti nenašel. A nyní před ním stál ohnivý muž, strážce dávného tajemství. Hlídač pochopil. Ten ohnivý zjev nebyl nic jiného než duch lakomého pána, který i po smrti bděl nad svým bohatstvím, aby se k němu nikdo nedostal.

Celou noc hlídač nespal, myšlenky se mu honily hlavou. Ráno, jakmile první paprsky slunce pronikly špínou oken a rozehnaly stíny, hlídač popadl krumpáč, který si přinesl na demolici, a spěchal do oné komnaty. Srdce mu bušilo jako zvon, ale odhodlání bylo silnější než strach. Přistoupil ke zdi, na kterou v noci upíral zrak ohnivý muž, a s prudkostí začal bušit krumpáčem do omítky a cihel. Prach se vířil, kameny se drolily, ale on nepřestal. A pak, po několika úderech, krumpáč narazil na něco tvrdého a dutého. S horečným spěchem odstranil zbývající cihly a omítku a před jeho očima se objevil výklenek. V něm stála ona dubová, železem okovaná truhlice, přesně taková, jakou popisovala pověst.

Hlídač se třesoucíma rukama otevřel víko. Uvnitř se leskly zlaté a stříbrné mince, staré, ale stále zářivé, uspořádané v úhledných hromádkách. Byl to poklad, o němž se po celé Malé Straně jen šeptalo, a nyní ležel před ním, skutečný a hmatatelný. Hlídač naložil těžkou truhlici na kolečko, které používal na odvoz suti, a aby nikdo nic nepojal, zakryl ji několika cihlami a kusy dřeva. Potom, s tváří kamennou a srdcem plným nečekaného bohatství, odvezl kolečko s pokladem domů, aniž by o tom kdokoli věděl. Dům „U Turkovy hlavy“ byl brzy poté stržen a na jeho místě vyrostla nová budova. Ale pověst o lakomém pánovi, ohnivém strážci a skrytém pokladu se vypráví na Malé Straně dodnes, jako připomínka, že i staré zdi mají své tajemství a že chamtivost může člověka pronásledovat i po smrti.