Pražské pověsti pamatují i na okamžiky, kdy se nenávist tváří v tvář víře proměnila v hluboké pokání. Jedna z nich vypráví o Židovi, který se rozhodl v předvečer velikonočních svátků znesvětit křesťanský chrám. Zvolil pro to způsob vskutku nevídaný a tragický – k ránu se rozhodl oběsit přímo na klice hlavních dveří Týnského chrámu.

Když ho tam časně zrána nalezl kněz přicházející k ranní mši, nepropadl hněvu ani opovržení, ačkoliv úmysl znesvětitele byl zřejmý. Místo lání sepjal ruce a pronesl tichou, vroucnou modlitbu za spásu ovečky, která tak hrozně zbloudila. V tu chvíli se stal zázrak, o kterém se v uličkách Starého Města vyprávělo po generace.

Muž, se kterým už životní síla nadobro odešla, náhle otevřel oči a nadechl se k novému životu. Pocit hlubokého zahanbení a vděčnosti ho zcela proměnil. Pověst praví, že Žid brzy poté opustil víru svých otců, nechat se pokřtít a stal se jedním z nejvěrnějších a nejpokornějších křesťanů v celé Praze, navždy vděčný za milost, která mu byla u dveří chrámu darována.