Katedrála svatého Víta je plná tichých světel, z nichž každé střeží svůj vlastní zázrak. Nad stříbrným náhrobkem svatého Jana Nepomuckého visí zlatá lampa, která má neobyčejnou historii. Vypráví se, že původní lampa měla nadpřirozenou moc – kdykoliv ji chtěl někdo nepoctivý ukrást, prostě zmizela z dohledu. Když však její tvůrce, zlatník, upadl do kruté bídy, zjevil se mu svatý Jan ve snu a třikrát mu vnukl stejnou radu: „Vezmi lampu a roztav ji, abys zachránil svou rodinu.“ Teprve když zlatník s pokorou uposlechl, lampa se mu poddala. Později, když opět zbohatl a chtěl chrámu darovat lampu novou, zjistil, že nad hrobem už visí původní klenot zcela neporušený.

Ještě větší mystérium se však pojí k pěti lampám v honosné kapli svatého Václava. Tři z nich nechal umístit sám císař Karel IV. a další dvě přidal arcibiskup Očko z Vlašimi. O oheň v nich se po staletí staral zbožný sakristián Podiven. Jednou, když jeho žena těžce onemocněla, zachvátil ho takový zármutek, že na své povinnosti zapomněl. V noci ho mučilo svědomí, že světla v kapli vyhasla, a tak se v slzách modlil za odpuštění.

Ráno však čekalo sakristiána i klíčníka neuvěřitelné zjištění. Všechny lampy jasně zářily nadpozemským jasem. Klíčník, který zůstal v chrámu přes noc, pak vyprávěl, co spatřil: o půlnoci se strop kaple náhle rozestoupil a z hvězdné oblohy sestoupila zářící postava utkaná ze slunečních paprsků. Byl to sám císař Karel IV., který se vrátil, aby osobně dolil olej do lamp, které střežily pokoj jeho země. Pouze jeho vlastní lampa zůstala tu noc tmavá, jako znamení, že on už své pozemské dílo dokonal a nyní bdí nad osudem národa z nebes.