Jednoho podvečera, kdy se nad Vltavou snášely modravé stíny, stála kněžna Libuše po boku Přemysla a staršinů na samém okraji vyšehradského útesu. Hleděli přes řeku na nekonečné pralesy, které se táhly od obzoru k obzoru. Vladykové pouze povzdychli nad hustými hvozdy plnými divoké zvěře, ale kněžny se v tu chvíli zmocnil věštecký duch. Její zrak pronikl skrz staletí, tvář jí ozářil neviditelný svit a s rukama napřaženýma do dálky pronesla věštbu, která měla navždy změnit tvář této země.

„Vidím veliký hrad, jehož sláva se hvězd dotýkati bude,“ zazněl její prorocký hlas nad utichající řekou. Hluboko v lesích, kde potok Brusnice proráží údolí a jižně se zdvíhá hora Petřín v podobě vztyčeného hřbetu delfína, zjevila se jí vize nedozírné lidské tvořivosti. V oněch místech kázala vystavět město nevídané nádhery. Svému lidu určila, aby v pralese nalezl muže, který právě tesá práh svého nového srubu, a podle úcty, jakou každý vůči domovnímu prahu chová, mělo nově založené město nést jméno Praha. Poslové slova své kněžny beze zbytku uposlechli, v divoké houštině vystavěli pevný hrad a dali tak zrodit městu, před jehož majestátem se v budoucnu vskutku hluboce klaněla knížata i mocní králové.