Bylo nebylo, za dávných časů, kdy se nad hradbami Prahy vznášela pověst o moudrém, leč svérázném panovníkovi, králi Václavu Čtvrtém, žil v zemi české kouzelník jménem Žito. Jeho jméno, někdy též jako Zíta psané, se šeptalo s úctou i strachem po celém království, neboť jeho čáry a kouzla dalece přesahovaly běžné lidské chápání. Král Václav, který se rád obklopoval neobyčejnými lidmi a vyhledával neobvyklé zážitky, Žita přijal na svůj dvůr v Praze, kde se tento podivuhodný muž stal záhy postrachem lakomců a ješitných dvořanů.

Poprvé se Žito králi představil na hradě Křivoklátě, kde svými kousky ohromil celou družinu. Dokázal měnit svou podobu jako nic, z jednoho okamžiku na druhý se objevil v jiném oděvu, jindy zas přičaroval dvořanům kraví nebo koňské nohy, či jim na hlavu usadil paroží jelena, jen aby si z nich tropil šprýmy za jejich pýchu a hamižnost. Zvěsti o jeho neuvěřitelných schopnostech se šířily jako lesní požár a mnozí se ho báli, ale král Václav se v jeho společnosti náramně bavil. Často se spolu toulali staropražskými uličkami, zabloudili i do hostince „U Modré štiky“ na Starém Městě, kde Žito krále bavil svými kousky a kde se šeptalo, že si s králem rozumí lépe než kdokoli jiný.

Největší slávu si však Žito vydobyl v roce třinácti set osmdesáti devíti, kdy se na Pražském hradě konala velkolepá svatba krále Václava s Žofií Bavorskou, dcerou bavorského vévody Jana Druhého. Na oslavy přijeli hosté ze všech koutů Evropy, a s nimi i družina bavorských kejklířů, kteří se chlubili svými dovednostmi a opovážlivě vyzývali k souboji kohokoli, kdo by se jim chtěl postavit. Jejich pýcha byla veliká a Žito nemohl snést takovou opovážlivost.

Před zraky celého dvora a vznešených hostí se Žito postavil bavorským kejklířům. Ti předváděli své nejlepší kousky, ale Žito je všechny zastínil. Vrcholem jeho vystoupení bylo, když jednoho z nejdrzejších bavorských kejklířů, který se mu posmíval, jednoduše spolkl! Přihlížející oněměli úžasem a hrůzou, když viděli, jak cizí kejklíř zmizel v Žitových ústech. Chvíli bylo ticho, jen král Václav se usmíval, neboť věděl, co přijde. A skutečně, po několika okamžicích Žito kejklíře vyplivl, ovšem ne jen tak kamkoli, nýbrž přímo do kádě plné vody, která stála opodál. Dvořané propukli v jásot a smích, bavorský vévoda Jan II. i jeho dcera Žofie jen nevěřícně kroutili hlavami. Od té doby se o Žitovi mluvilo jako o největším kouzelníkovi všech dob.

Jeho čáry nebraly konce. Jednou, když král na hostině postrádal pečené prasata, Žito proměnil víchy slámy v tučná a křičící prasata, která se rázem ocitla na stolech. Jindy zase, když si dvořané mysleli, že ho přistihnou při činu, Žito si klidně utrhl vlastní nohu, s níž se chvíli pohrával, a pak si ji s ledovým klidem nasadil zpět, jako by to byla jen dřevěná protéza. Lidé si šeptali, že Žito musel zaplatit za své umění vysokou cenu, že upsal svou duši peklu za všechna kouzelnická tajemství, která ovládal. A skutečně, někdy ho vídali, jak se prohání Prahou v kočáře taženém černými kohouty, což bylo znamení, že jeho moc pochází z temných sil.

Tak plynuly roky, Žito bavil krále i jeho dvůr, trestal namyšlené a užíval si slávy, kterou mu jeho neobyčejné schopnosti přinášely. Ale žádná smlouva s temnými mocnostmi netrvá věčně a každá duše má svou cenu. Jak se blížil konec Žitova života, temné předtuchy se začaly vznášet nad Prahou. Lidé si všimli, že Žito, ač stále mocný, působil čím dál zádumčivěji, jako by na něj doléhala tíha jeho paktu.

A tak se stalo, že jednoho dne, když se k obloze snášela temnota a vítr kvílel kolem pražských věží, přišel si pro Žita ten, jemuž kdysi upsal duši. Nešlo o žádné milosrdné odvedení, nýbrž o děsivý příchod zlého ducha, cacodemona, který si pro kouzelníka přišel „s tělem i s duší“. Žito se snažil bránit, jeho kouzla však byla proti pekelné moci bezmocná. S děsivým křikem, který se roznesl nad Starým Městem a zmrazil krev v žilách posluchačů, byl Žito odnesen do propastí, z nichž není návratu. Zmizel navždy, a nikdo už ho nikdy nespatřil. Jediné, co po něm zbylo, bylo mnoho úžasných a hrůzostrašných příběhů, které se vyprávěly z generace na generaci. Lidé si šeptali, že jeho stopy končí kdesi u hradu Přimda, ale to už byla jen ozvěna jeho dávné existence. A tak skončil život velkého kouzelníka Žita, jehož osud varuje všechny, kdo by chtěli získat moc za cenu vlastní duše.