Ne všechna proroctví kněžny Libuše přinášela do srdcí radost. Kdykoli sestoupila k bezedné tůni táhnoucí se hluboko pod vyšehradskou skálou, naslouchala hlasům věčnosti, které k ní z ledového proudu Vltavy nepřestávaly promlouvat. Jednoho dne spatřila v zrcadle černých vln utrpení, nad kterým by každý druhý s hrůzou odvrátil zrak. Viděla města budoucí pohlcená ohněm, selská stavení v rozvalinách, zemi zbrocenou bratrovražednými boji i těžkou botu cizáka, srážející utrousený český národ do prachu. Křivda a bída ovládly její vidění do takové míry, až kněžna pro bolest nemohla dál promluvit.

Její vyděšené a věrné dívky jí do chvějících se rukou pohotově vložily novou, bohatě zdobenou zlatou kolébku ukovanou z nedozírných pokladů pro jejího prvorozeného syna, aby stísněnou mysl panovnice ukonejšily. Oči moudré kněžny náhle polila jiskra naděje, políbila nádherný šperk a pustila jej po hladině, aby posléze s těžkým žbluňknutím zmizel navždy v chladivé temnotě. Promluvila k vodě a neustále klesající kolébce odkázala své nejtajnější přání: „Až z hlubin zkázy projde tento lid utrpením, vzchopí se a skrze poctivou lásku a práci dosáhne odpuštění, teprve pak opět vypluješ z těchto tajemných hlubin, abys všemu světu na srozuměnou svítila a zvěstovala budoucí slávu.“ Od těch bájných časů hlubina kolébku v tichosti skrývá, přesto prý mnohokrát zasvítila přes vltavskou hladinu jako jiskřička dávného ujištění, že temná noc v české zemi nikdy netrvá věčně.