Kostel svatého Jakuba na Starém Městě byl vždy velký a bohatý. Nad oltářem stála vyřezávaná socha Panny Marie. Vděční lidé jí často nosili nádherné dárky za vyslyšené modlitby. Kolem krku a pasu měla zavěšené vzácné perly a blýskavé zlaté dukáty. Sama socha se však tvářila velmi smutně a tiše se tyčila nad hlavami všech návštěvníků.

Jednoho mrazivého zimního dne přišel do kostela malý a chudý chlapec. Byl to sirotek. Měl velký hlad, byla mu hrozná zima a na nohou neměl vůbec žádné boty. Venku poletoval hustý sníh, a proto hledal uvnitř chrámu aspoň trochu tepla. Došel až k oltáři Panny Marie a v tichosti si klekl na studenou kamennou podlahu. Začal se modlit a prosil s usedavým pláčem o malý kousek jídla. Nikdo se mu do té doby v životě nevěnoval, a on tak svěřoval soše celé své tajné a těžké trápení.

Najednou se kostelem rozlehl ostrý zvuk praskajícího dřeva. Přítomní kněží u oltáře s úžasem otevřeli ústa. Dřevěná socha se zničehonic pohnula a naklonila se dolů k chlapci. Natáhla svou dřevěnou tvář a pomalu sáhla po svém nejkrásnějším náhrdelníku. Opatrně utrhla jeden veliký zlatý dukát a podala ho plačícímu chlapci přímo do otevřené dlaně. Pak ruka znovu ztuhla a socha zůstala stát přesně tak nehybně jako předtím.

Ten malý bosý kluk si ze zlata koupil dobré jídlo i spoustu oblečení a už nikdy v životě netrpěl hladem ani samotou. Zázrak v kostele se naopak přirozeně a velmi rychle rozkřikl úplně po celé Praze. Staroměstští měšťané od téhle krásné události sochu uctívali ještě daleko více. Všichni si tento dojemný čin navždy zapamatovali jako tu nejlepší ukázku milosrdenství a naděje pro obyčejné lidi v nouzi.