Vyšehradské skály pamatují mnohé, ale snad nejvíce se zde vznáší duch kněžny Libuše, obdařený věšteckou mocí. Nejde však o pouhý přízrak, nýbrž o sílu, která se kněžny zmocňuje a skrze ni pronáší proroctví. Díky tomuto duchu viděla Libuše budoucnost Prahy, její slávu a osud.

Pověst praví, že v podvečerních hodinách, stojíc na vyšehradském útesu, se Libuše ponořila do transu. Její zrak pronikl staletími a s rukama vztaženýma k obzoru pronesla věštbu o velikém hradě, jehož sláva se dotkne hvězd. Viděla město nevídané nádhery, vznikající v místech, kde potok Brusnice proráží údolí a hora Petřín se zdvíhá k nebi.

Tento věštecký duch není zlomyslný ani nebezpečný. Je to spíše katalyzátor vize, nástroj osudu. Jeho přítomnost se projevuje skrze Libušina proroctví, která se stala základem pro založení a rozvoj Prahy. Pokud se na Vyšehradě zaposloucháte do šumění Vltavy, možná zaslechnete ozvěnu Libušiných slov a pocítíte závan dávné věštecké moci.

Ačkoli se nejedná o klasické strašidlo v podobě zjevení, věštecký duch kněžny Libuše je neoddělitelnou součástí pražských pověstí. Připomíná nám, že Praha je město s hlubokými kořeny a magickým osudem, který byl předpovězen dávno předtím, než se první kámen položil na staveniště budoucí metropole.