V dávných dobách, kdy nad českou zemí ještě vane duch starých bohů a křesťanská víra teprve zapouští své kořeny, žila kněžna jménem Ludmila. Narodila se kolem roku 860, dcera mocného knížete Slavibora z Pšova, jenž sídlil kdesi v krajích kolem Mělníka. Již od útlého věku se říkalo, že v sobě nese zvláštní jiskru, bystrost mysli a srdce otevřené novým věcem.

Její osud se propojil s osudem mladého přemyslovského knížete Bořivoje I., za něhož se provdala. Společně pak vládli z Levého Hradce, prvního sídla, jež Přemyslovci obývali, a snažili se upevnit svou moc nad rozdrobenými kmeny. Byla to doba plná změn a neklidu, kdy se střetávaly staré zvyky s novými myšlenkami přicházejícími z dalekých zemí. A právě v této době se stalo něco, co navždy změnilo běh dějin českých.

Kolem roku 882 se Ludmila s Bořivojem setkali se svatým Metodějem, mužem hluboké víry a moudrosti, jenž přišel šířit slovo Boží. Pod jeho vlivem přijali křesťanství, a tím se otevřela nová kapitola pro celou zemi. Krátce poté, co na Levém Hradci zazněla první křesťanská modlitba, se jejich rodina rozrostla o syny Spytihněva a Vratislava. Ludmila byla nejen pečlivou matkou, ale i horlivou křesťankou, která se snažila vést svůj lid k nové víře, byť to nebylo vždy snadné. Staré pohanské modly se jen těžko vzdávaly svých míst v srdcích lidí a šepot prastarých lesů stále lákal k obřadům pod širým nebem.

Čas plynul, a jak už to bývá, přinesl radosti i zármutek. Ludmila prožila léta plná lásky a vlády po boku Bořivoje, ale nakonec se dočkala i smrti svých synů, kteří po Bořivojovi převzali vládu. Zůstal jí však největší poklad – její vnuk Václav, syn Vratislava. Ludmila se s láskou ujala jeho výchovy, snažíc se mu vštípit křesťanské ctnosti a moudrost, kterou sama nabyla. Vídala v něm budoucnost české země, silného a spravedlivého vládce.

Jenže ne všem se líbilo, že stará kněžna má takový vliv na budoucího knížete. Snacha Drahomíra, Václavova matka, toužila po moci a viděla v Ludmile překážku. Mezi oběma ženami tak vznikl spor, který se den ode dne prohluboval. Nešlo jen o výchovu mladého Václava, ale především o to, kdo bude mít skutečnou moc nad zemí. Drahomíra, snad ještě plná pohanských představ o síle a neúprosnosti, nemohla snést Ludmilinu pokoru a křesťanskou moudrost, která se jí zdála slabostí. Napětí houstlo jako mlha nad Vltavou v podzimní ráno.

Ludmila, cítíc sílící nevraživost a toužíc po klidu a modlitbě, stáhla se z Pražského hradu na hradiště Tetín, které leželo vysoko nad Berounkou, obklopené strmými skalami a hlubokými lesy. Doufala, že zde nalezne útočiště a že její odchod uklidní rozbouřené vody. Tetín, starobylé místo s duchem dávných časů, jí nabízelo zdání bezpečí. Jenže Drahomířin hněv a touha po absolutní moci byly silnější než jakákoli vzdálenost.

Byla noc patnáctého září roku 921, temná a chladná, kdy se na Tetíně odehrál hrozný čin. Drahomíra poslala na Ludmilu dva své bojary, Tunnu a Gomona, muže s drsnými rysy a chladným srdcem, jimž slíbila bohatou odměnu. Ti se vplížili do Ludmilina komnaty, kde kněžna trávila čas v modlitbách. Než Ludmila stačila pochopit, co se děje, Tunna a Gomon ji přemohli. V temné komnatě, osvětlené jen mihotavým plamínkem svíce, ji uškrtili jejím vlastním závojem. Poslední dech vydechla v tichosti, obětována na oltář moci a intrik. Tetín se stal svědkem strašlivého zločinu, a jeho staré zdi jakoby nasákly bolestí a nespravedlností.

Tělo kněžny Ludmily bylo pohřbeno přímo na Tetíně, v prosté hrobce. Ale neklidný duch zavražděné kněžny nedopřál klid ani vrahům, ani těm, kdo ji znali. Každou noc se na místě jejího prvního pohřbu začaly zjevovat hořící svíce. Jejich mihotavé plamínky tančily ve tmě, viditelné z dálky, jako tiché svědectví o násilné smrti a nevinnosti. Lidé si šeptali o zázraku, o Božím znamení. A to nebylo vše. Jednoho dne přivedli k hrobu slepce, jenž léta neviděl světlo. Když se dotkl prsti tam, kde ležela Ludmila, stalo se neuvěřitelné – jeho oči se otevřely a on prozřel, spatřil světlo Boží. Tyto divy se šířily krajem a Ludmilina pověst svatosti rostla.

Mladý kníže Václav, hluboce zarmoucený smrtí své babičky a zděšený krutostí, k níž došlo, se rozhodl napravit tuto nespravedlnost. O čtyři léta později, v roce 925, nechal přenést ostatky své milované Ludmily z Tetína do Prahy, do srdce českého knížectví. Byla to událost plná piety a smutku, ale zároveň i naděje. Procesí s Ludmilinými ostatky se vinulo krajinou, doprovázené modlitbami a tichým žalem.

Konečně spočinula v Bazilice svatého Jiří na Pražském hradě, v kamenném chrámu, jenž se stal jejím posledním odpočinkem. A i zde, v posvátném tichu chrámu, se u jejích ostatků děly mnohé divy a zázraky, potvrzující její svatost. Nemocní se uzdravovali, zoufalí nacházeli útěchu, a ti, kdo se s vírou k ní obraceli, cítili její mocnou přímluvu.

Ludmila, první česká světice, byla oficiálně svatořečena až v letech 1143–1144, ale pro lid byla svatou již dávno předtím. Stala se patronkou české země, ochránkyní rodin, matek, babiček a křesťanských vychovatelů. Její památka žije dodnes v kamenech Pražského hradu, v tichu Baziliky svatého Jiří, kde odpočívá. Její socha bdí nad Karlovým mostem, a její jméno nese i novogotický chrám na náměstí Míru na Vinohradech, či novější pravoslavný chrám v Bubenči. Všude tam připomíná její příběh – příběh víry, oběti a nehynoucí naděje, která vzešla z temnoty a stala se světlem pro celý národ. A tak kněžna Ludmila, ač zemřela násilnou smrtí, nalezla věčný život v srdcích lidí a stala se věčnou ochránkyní české země.