Bylo nebylo, před mnoha a mnoha lety, kdy se nad Prahou ještě vznášela pověst o Golemovi a kdy v úzkých uličkách Malé Strany doznívaly kroky alchymistů, stál na Malostranském náměstí palác, jehož krása a vznešenost braly dech. Byl to Lichtenštejnský palác, honosné sídlo, které nechal vystavět a původní domy do jedné velkolepé stavby spojit kníže Karel I. z Lichtenštejna, místodržitel českého krále, muž s velkými ambicemi a ještě větším majetkem. V jeho zdech se odrážela moc a bohatství, a jeho fasáda, zdobená štukem a sochami, zářila v slunečním svitu jako drahokam.

V oněch časech, kdy barokní ozdoby teprve začínaly kvést a po náměstí se proháněly kočáry vznešených pánů, byl palác dějištěm nesčetných plesů a bálů. Hudba linoucí se z otevřených oken naplňovala celé náměstí, mísila se s vůní pečeného masa z hostinců a šepotem lidu, který s úctou i závistí vzhlížel k osvětleným sálům. Jednoho takového večera, kdy se v paláci konal obzvláště velkolepý ples, leskly se křišťálové lustry a v zrcadlech se odrážely stovky svící. Vznešení pánové v sametových kabátcích a dámy v šatech z brokátu tančili valčík a menuet, a víno teklo proudem.

Mezi těmi, kdo se na ples dostali, snad jako služebná, snad jako zvědavá duše, která se protáhla kolem stráží, byla i krásná dcerka ze mlýna. Byla mladá, svěží a její krása se vyrovnala nejedné šlechtičně. Avšak s krásou se v jejím srdci usídlila i pýcha. Toužila po životě, který viděla za palácovými okny, po lesku a obdivu, který jí její skromný původ nikdy nemohl dát. V jejích očích plála touha a v jejím srdci klíčila marnivost.

Jak tak stála opodál, okouzlená tou nádherou, přistoupil k ní neznámý muž. Jeho oděv byl tmavý, ale střižený s nevídanou elegancí, a jeho oči, ačkoliv uhrančivé, postrádaly hřejivost. Usmál se na ni úsměvem, který jí připadal svůdný, a vyzval ji k tanci. Dcerka, zaslepená pýchou a touhou po uznání, neodmítla. Vrhla se do víru tance s tímto tajemným cizincem, aniž by tušila, s kým má tu čest. Tančili spolu bez ustání, a jak se její nohy vznášely nad parketami, zdálo se, že se s každým otočením její pýcha zvětšuje a její duše se stává lehčí, jako by ji něco opouštělo. Hudba zněla hlasitěji a hlasitěji, až se jí zdálo, že slyší jen tlukot vlastního srdce a šepot cizince, který jí sliboval svět a slávu. V tom víru, v tom okamžiku největší pýchy a zapomnění na svůj původ, si ďábel, který na sebe vzal podobu elegantního tanečníka, vzal její duši. Nikdo si nevšiml, že dcerka ze mlýna znenadání zbledla, že se jí v očích objevil prázdný výraz, a že se pak bez jediného slova vytratila z plesu, jako by nikdy nebyla.

Ráno po plese se nikdo zvlášť nezajímal o zmizení prosté dívky. Život v paláci pokračoval dál ve svém okázalém rytmu. Avšak netrvalo dlouho a začaly se dít podivné věci. Když hodiny na věži Malostranského náměstí odbíjely půlnoc a ticho se rozhostilo nad spícím městem, začal se v Lichtenštejnském paláci zjevovat duch. Byl to duch mlynářovy dcery, která se vracela do míst, kde ztratila to nejcennější.

Její zjev byl průsvitný a smutný, její šaty, kdysi jistě prosté, se nyní zdály být z utkané mlhy. Obcházela sály a chodbami, její kroky byly neslyšné, ale chlad, který ji provázel, byl hmatatelný. Vznešené obrazy na stěnách se zdály blednout v její přítomnosti, a svíce, které služebnictvo zapomnělo uhasit, plály slabším plamenem. Někdy bylo slyšet její tichý vzdech, někdy vzdálené, žalostné naříkání, které se rozléhalo prázdnými komnatami. Obyvatelé paláce, od nejvyššího pána až po nejnižšího sluhu, se začali bát. Služebnictvo se bálo chodit v noci samotné, dámy si stěžovaly na mrazivý dech v zádech, a dokonce i stateční strážní se o půlnoci vyhýbali určitým chodbám.

Duch mlynářovy dcery děsil obyvatele paláce noc co noc, bez ustání. Její přítomnost byla tak silná a její žal tak pronikavý, že se z paláce, kdysi symbolu moci a radosti, stalo místo plné tísně a strachu. Žádný lesk ani bohatství nemohly zahnat chladnou přítomnost nešťastné duše. Po několika letech, kdy se strach stal nesnesitelným a v paláci již nikdo nemohl najít klid, se majitel, ať už to byl sám kníže Karel I. z Lichtenštejna, nebo jeho nástupce, rozhodl k zoufalému kroku. Uvědomil si, že s takovou stálou společnicí se v paláci žít nedá. A tak se majitel z paláce vystěhoval a prodal jej.

Lichtenštejnský palác sice změnil majitele, ale pověst o pyšné mlynářce a jejím duchu se nadále šířila Prahou. A dodnes se říká, že když se o půlnoci ocitnete v jeho blízkosti a nasloucháte tichu Malostranského náměstí, můžete zaslechnout slabý, žalostný vzdech, který jako ozvěna dávného plesu připomíná tragédii jedné pýchou zaslepené duše.