Platnéřská ulice vypadala kdysi zcela jinak. Sídlil zde platnéři a ulice zvučela údery kladiv z jejich dílen. Vyráběly se tu ze železného plechu brnění, rytířské přilbice a vůbec všelijaká ta zbroj. Na jednom z domů stála socha rytíře – celý v černé zbroji tu stál ve štítě domu, jako by strážil ulici před nenechavci.  Dostal se sem před mnoha lety díky dívce do níž se zamiloval.

Za dob Jana Lucemburského se po Praze potloukali ledajací žoldáci, kteří přišli s králem po jeho návratech z vojenských tažení. Nestáli za mnoho a jen hádky a bitky vyvolávali a tak pražanům spíš k zlosti než k užitku byli. Mezi nimi byl jeden, který nechodil jinak než v černé zbroji. Jednou se octl v platnéřské ulici kvuli opravě své zbroje.

Zbrojíř však mě dceru krásnou, ctnostnou a černý rytíř se do ni na první pohled zamiloval. Nedokázal myslet na nic jiného než na ni a Prahou se jen tak potuloval hlavu plnou platnéřovy dcery.  Snad ho odmítla, snad pro jiného, snad černý rytíř začal žárlit na ostatní mládence, kteří se o krásnou dívku také ucházeli a tak v zápalu hněvu stalo se, že ji zlostí dýkou proklál.

Ta umírajíc stihla však vyslovit kletbu: “však ty hněvu také neujdeš, kéž se ve skálu proměníš a třeba tisíc let tu stát budeš”. Pochovali ji na hřbitově sv. Linharda, však co s rytířem, který na místě zkameněl? A tak udělali podstavec a vystavili ho do ulice ostatním na oči. Snad aby připomínal svůj hrůzní čin a byl tak varováním pro ostatní.

Rytíř však nenašel pokoje a tak každých sto let se vracel v den i hodinu, kdy dívka zemřela, aby hledal svoji spásu. Však vysvobodit ho mohla jen čistá a neposkvrněná panna, jejíž odpuštění by ho teprve dovedlo ke klidu a míru.

Roky utíkaly, desetiletí míjela jedno za druhým a stalo se, že v době bydlela matka se svou dcerou. Chudá vdova musela jednou na nákup do města a tak nechal dceru doma. Ta sedla k oknu a při vyšívání se na práci tak soustředila, že si ani nevšimla dveří, které se náhle otevřely. Teprve kroky černého rytíře ji upozornily, že není již sama a s hrůzou pohlédla na ono podivné zjevení, které stálo tak náhle před ní.

Nemusíš se bát, konejšil ji rytíř, jsem zakletý a jen co sto let mohu býti vysvobozen. Znám tě a jsi tou, která by  mi z toho prokletí mohla pomoci. Přijdu zase zítra a jak mě uvidíš, popros o mé odpuštění u boha a spásu mé duše. S posledním slovem zmizel na podstavci do ulice opět stála jeho socha.

Když se matka vrátila domů, zděšená dcera jí vše povyprávěla. I dostala ta strach a do komůrky ji ukryla a sama na rytíře druhý den čekala. Když v domluvený čas otevřely se dveře znova, rytíř se v nich zastavil, smutně pohlédl do místnosti a jen pokýval hlavou: “Zase dalších sto let…”. Nemohl však tušit, že žádných dalších 100 let již nebude neboť platnéřská ulice byla zbourána a na místě domu U železného muže stojí dnes domy zcela nové.

Reálie příběhu

Dům U železného může skutečně v platnéřské ulici stál. Bylo na místě současného domu čp. 119/19.

Socha černého rytíře tj. “železného muže” skutečně existovala a při bouráni domu byla zachována.  Nyní je umístěna v Muzeu hl. města Prahy na Florenci, kde ji můžete vidět.

Železný muž však zcela nezmizel. Na rohu Platnéřské a Mariánského náměstí stojí socha “Železného muže” i nyní. Je však novodobým dílem Ladislava Šalouna z let 1908 – 1910. Vedle jeho nohy je nahá dívka, možná ta která ho má zachránit. Sochu v královédvorském pískovci na místě vysekal sochař Eduard Zvelebil z Vyšehradu.