K Praze, stejně jako ke každému městu či vesnici, patří podivné postavičky, které jsou často zapomenuty nebo považovány za výplody literární fantazie.

Jednou z takových skutečných byl Ferdinand Mestek. Narodil se v roce 1859 a sám tvrdil, že jeho příchod na svět ohlásilo 19 ran z děla. Zlé jazyky však tvrdily, že tyto výstřely zvěstovaly blížící se katastrofální povodeň na Vltavě, která toho roku zaplavila Podskalí a vojáci zachraňovali z divoké vody celou Mestkovu rodinu.

Za jeho života byly velmi populární cirkusy a do Prahy tehdy přijel velký americký cirkus Barnum & Bailey, který postavil své šapitó nedaleko Invalidovny.

Mestek se rozhodl postavit proti němu konkurenční podnik, umístěný tak, aby kolem něj museli chodit návštěvníci Barnum & Bailey. Jeho podnik měl být však bleší. V té době se bleší cirkusy těšily velkému zájmu a Mestek si vyžádal, aby mohl postavit vedle Barnum & Bailey svou boudu. C. k. policejní komisařství souhlasilo, ale žádalo, aby bouda stála nejméně 20 metrů od okraje libeňské silnice.

Mestek ji postavil těsně vedle silnice s vlastnoručně kolorovanými nápisy „Největší americký cirkus Evropy“, „352 artistů a 700 náhradníků“, „Dvě vlastní kapely“, „Královské zemské divadlo bleší“, „Dámský bleší orchestr pod vedením slečny Anastazie Pichlavé, cikánská bleší kapela barona Skákala“ a dalšími.

Záhy se objevili četníci, aby boudu zbourali, protože nedodržela vzdálenost od kraje silnice. Mestek je však zahnal s tím, že vzdálenost dodržel – ale od druhého, vzdálenějšího kraje silnice. Pak si najal klaku, která v boudě zuřivě tleskala, a zatímco se z boudy linul potlesk a pokřik „Vivat slečno Pichlavá“, lákal Mestek okolní chodce na vyprávění o organizaci svých artistů a zahrnoval je detaily toho, co umí a co předvedou.

S reklamním vyvoláváním mu pomáhal jeho přítel Jaroslav Hašek.

Jeho blechy tak lezly po žebříku, tahaly děla, zápasily, cvičily jako artisté, jezdily na miniaturních bicyklech a filigránských autobusech. Tvrdil, že jeho blechy mají vlastní sanatoria, bleší lékaře, vlastní invalidní a starobní pojištění, podpůrný fond pro případ sňatku či smrti a že má i speciálně vycvičené lovce blech.

Diváci se hrnuli a když si nějaký venkovan stěžoval, že z boudu prošel několikrát a nic z toho zmíněného neviděl, Mestek ho přesvědčil, aby si koupil vstupné ještě jednou. Sotva zmatený nešťastník vyšel ven, Ferda ho vytáhl na podium a oznámil publiku, že tento muž zaplatil dvakrát, aby mohl představení vidět znovu.

Nespokojence pak vyhazovala ven Anna, jeho žena, služebná z Hostivaře, která byla o hlavu vyšší než Mestek a také dvakrát silnější. Vyřizovala také většinu úředních sporů a pro svoji nekompromisnost byla považována za metlu všech direkcí a úřadů.

Hašek o Mestkovi napsal a je zaznamenán i v knize o dobrém vojákovi Švejkovi. Psal o něm i Egon Ervin Kirsch.

Na stáří si pak nechal narůst vousy alá František Josef a když přišel do hospody, posadil se někde do kouta s ukazováčkem tak, že ta věrná podoba s císařem hostinské téměř zničila.

Mestek zemřel krátce po první světové válce a na náhrobek mu bylo napsáno:

Ferda Mestek de Podskal.

Zde konečně došel klidu,
nemá žízeň ani bídu,
kterou dříve tak poznal,