Vypráví se, že na území Prahy je 12 bran pekelných a jedna z nich v podzemí Černínského paláce. Možná to souvisí s propastí, která než zanikla, byla zvána Drahomířinou propastí.  Manželka Vratislava I. – Drahomíra, byla mezi lidem z počátku oblíbena. Pocházela z knížectví Stodoranů, polabských slovanů a když se jí narodili synové Václav, Boleslav a Spytihněv, tím větší úcty se u lidu těšila. Však když svého syna Spytihněva a pak i manžela Vratislava pochovala, netrvalo však dlouho a jejich přízeň začala rychle chladnout, až zmizela zcela.

Stalo se to takto.

Václav, dnes ho známe jako Svatého Václava, byl ještě nezletilý a tak se jeho opatrovnictví ujala Ludmila, jeho babička. Kněžna Drahomíra pak převzala po dobu jeho nezletilosti vládu nad zemí a začala hrdě panovati. A  když si k tomu jako rádce přizvala neoblíbené zemany Tumana a Kovana, začal lid věštit zlé časy.

Obliba kněžny byla ta tam a nekončící spory s kněžnou Ludmilou ji a popularitě nepřidávaly. Však než lidí ze stromu znova začalo padat, Ludmila odešla z tohoto světa, úkladně uškrcena šálou Tumanem a Kovanem na svém hradě Tetíně, nedaleko dnešního Berouna.

Na místě pak Drahomíra nechala vystavět chrám sv. Michala v obavě, aby nadpozemské věci, které se v těch místech pak začaly dít, byly přičítány světci a ne Ludmile.

Lid se Drahomíry začal bát a nenávidět ji. Přičítal ji veškerá zla, která postihla českou zemi a snad nikdo nepochyboval, že byla skutečně pokřtěna a víru svatou nepřijala jen na oko. A našli se i tací, kteří ji podezírali i ze smrti Svatého Václava, jsa u jeho vraždy a byť to právě ona, kdo nechal jeho tělo zavražděného knížete přenést do kostela.

Od té doby ať se pohla kamkoliv, pronásledovaly ji pohasínající oči Ludmily, její tchyně i ta nevinně prolitá krev jejího syna Václava. Nakonec se rozhodla, že odjede z Čech navždy. Když se ta zpráva rozšířila, nikdo ji nelitoval, všichni byli rádi, že zmizí jednou provždy a s ní i všechno to zlo, kterou českou zemi s její vládou provázelo.

Bylo to ráno, když z hradu vyrazila. Všude bylo mlžno a ona v černý rubáš zahalena, koně se vzpínali, v divokém letu projeli přes most za hradební zdí a dorazili do míst, kde dnes je Loretánské náměstí.

Tehdy tu byl háj a v něm kostelík zasvěcený svatému Matouši. Na věžičce kostelíku ozval se hlas zvonu a vozka zastavil, sestoupil z kozlíku a začal se modlit k bohu. Však Drahomíra rozkřikla se na něj a nedbala jeho slov, plna nenávisti začala zlořečit mu i víře kristově.  Nakonec sama na kozlík vyskočila a bičem divoce práskla, maje v úmyslu zmizet z tohoto místa sama stůj co stůj.

Zatřásla se země a vozka hrůzou zavřel oči. Když je otevřel, byl kočár i s Drahomírou pryč, ale na jeho místě zela hluboká propast, která pohltila kněžnu i celé spřežení. Vrátil se s tou zprávou na hrad a to byl konec kněžny Drahomíry.

Tedy byl a nebyl. Místu propasti se všichni vyhýbali a prý zde divné zvuky slyšet bylo. To jak běsové zatraceni spolu s kněžnou v hlubinách zemských skučely a propastí k povrchu se to dostávalo.

Zmizel háj a i z kostelíka zůstaly rozvaliny, a na jeho místě vyrostla pověstná krčma. Však její pověst nebyla dobrá, scházeli se zde lidé zlí a nebezpeční, místo nadále zůstalo místem, kterému se ostatní raději vyhýbali, aby je sebranka neoloupila nebo dokonce o život nepřipravila.

Teprve když Hrabě Humprecht z Černína  začal stavět dnešní Černínský palác, pozemek vykoupil, krčmu nechal srovnat se zemí a jeho syn později nechal na tomto místě postavit menší kapli. Ale ani ta se dnešních časů nedočkala neb císařem Josefem II. byla zrušena a to byl její konec.  Stěny její byly rozkopány a malby Václava Vavřince Rainera s ní zničeny a vší tou sutí vyplněna propast v níž zmizela kněžna Drahomíra.

A tak propast našim zrakům zmizela.

Ne však Drahomíra. Za bouřlivých nocí  vyjíždí z podzemí v ohnivém kočáře taženém koňmi, ze kterých srší pekelné jiskry, sedí na kozlíku namístě kočího, lomí rukama a volá: ,,Bude zle, bude zle!“. Za hrozného rachotu se pak znova propadne do země.

Nedobře bude tomu kdo se jí postaví do cesty….

Reálie příběhu

Drahomíra byla skutečně manželkou knížete Vratislava I., jehož matkou byla sv. Ludmila. Po Vratislavově smrti se Drahomíra dostala do rozporu s Ludmilou, které byla zřejmě kmenovou radou svěřena výchova Václava a Drahomíře jeho zastupování po dobu než dosáhne plnoletosti.

Spor spočíval v rozdílném pohledu na mezinárodní situaci. Bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka. Tím fakticky uznal i přesun moci do Saska. Čechy, do té doby na straně Bavorska, se musely rozhodnout ke které straně se připojí.

Drahomíra prosazovala spíše spolupráci se Saskem a Ludmila se klonila spíše k orientaci na Bavorsko, které bylo tímto oslabené.

To mělo vyústit ve vraždu dne 15. září 921 na hradišti Tetín, kde byla Ludmila uškrcena svojí šálou, snad z obavy, aby mečem nebyla prolita její krev a ona nemohla být svatořečena. Vrahy se měli stát Tunna a Gommon, Drahomířini družiníci.

U vraždy Svatého Václava ve Staré Boleslavi byla  přítomna a opravdu zařídila přenesení jeho těla dovnitř kostela. Ač byla obviňována z pohanství, byla křesťankou. Pocházela z knížectví Stodoranů (Stodorané, též Havolané),  kmene Polabských Slovanů z kmenového svazu Luticů, kteří nebyli pohané tak jak se legendy nám snaží vnutit.

Drahomíře bylo podle všeho usilováno o život a ta uprchla do zahraničí, prý kamsi do Charvát.

A propast? To je otázkou. O propasti se zmiňuje kronikář Karla IV., Přibík z Radenína. Na území Prahy bylo historicky propastí více a tak je možné, že i na dnešním Loretánském náměstí jedna byla. Známější jsou propasti na Petříně, které byly zasypány. Propasti, ale známe i ze Střešovic a Proseckých skal.